9.den - neděle 15.1.

Pohodová neděle začala jako obvykle chudou snídaní. V plánu jsme měli druhý, časově kratší, ale vzdálenostně trochu delší špacír k Lago Torre, odkud je výhled mj. na jehlu Cerro Torre vysokou 3102 metrů. S odchodem jsme se malinko zdrželi, protože místní Supermercado otevíralo až v 10h a to byl tedy zážitek ! Takhle vyjedený krám jsem neviděl ani nepamatuji, zboží bylo vyskládané hala bala a do toho se obchodem procházel pes a kočka. A drahota - třeba opravdu malý kousek tvrdého sejra stál 7 pesos (33 Kč). Před vchodem byly další dvě krásné chlupatice, tak jsem je vyfotil a trochu se s nimi pomazlil ha ha. V 10:20 konečně vycházíme, trasu tam dlouhou 12 km zvládáme za 2:50. Hned za městečkem je výhled na Fitz Toy a Cerro Torre, paráda - takové pohledy se neomrzí. Jenom jeden takový vrchol mít u Kutné Hory, to by bylo něco ha ha. Cesta pomalu stoupá podél Río Fitz Roy, převýšení je asi jen 350 metrů. Cestou potkáváme rodinu z Varšavy, trochu s nimi pohovoříme, jsou zde již po druhé. V druhé části zaujme mrtvý les v dolině - důsledek požáru před cca 10 lety. Slunce svítí festové, naštěstí cesta vede po kraji údolí často v lese.
V jednu deset po poledni jsme u jezera Torre, odkud je epesní výhled na Cerro Torre. Hora opět vypadala tak trochu menší, ale ve skutečnosti se od jezera tyčí do výšky přes 2 km, prostě lidský zrak jest opět ošálen. Vrchol v podobě obří skalní jehly je považován za nejobtížnější alpinistický terén světa kvůli sněhu, ledu, tvrdé příkré skále i nepřízni počasí. Jako první jej údajně zdolal ital Cesare Maestri v roce 1959, ale neměl na to žádný důkaz a jeho společník Toni Egger zahynul. V roce 1970 Maestri výstup zopakoval, nicméně s uznáním měl opět problémy. Bylo mu vyčítáno použití výkonné vrtačky poháněné kompresorem na nastřelování skob a nýtů a expedice stanula 20 metrů pod vrcholem tvořeným zmrzlým sněhem - podle itala to není součást hory (?). První nezpochybnitelný výstup je tak z roku 1974, kdy na úplném vrcholu stanuli též italové Daniele Chiappa, Mario Conti, Casimiro Ferrari and Pino Negri. V ledovcovém jezeře, po kterém plují zbytky ledu si nechávám chladit litrového pivsona, stačí 15 minut a je hned jak ze 7.schodu ha ha. Focení, relax a sváča zabere 40 minut a pak se rozdělujeme - PaC a PK chtějí jít ještě kousek dál podél levého břehu, já s BJ jdu zpět, neb cítíme, že slunka je už moc.
Zpět jdeme na pohodu trochu pomaleji, takže nás v polovině cesty kluci dohánějí. U jezera šli jenom kousek k řece odtékající z něj, dál to už nešlo - vodní tok se totiž překonával nikoliv po mostě, ale po laně vyžadujícím speciální vybavení s jištěním - prostě trek pro ultrass ha ha. Ve 3/4 na 5 jsme zpět v městečku, celkový čas 10:20 až 16:45, 24 km. Na rozdíl od včerejška vůbec nefučelo, teda počasí je tady fakt vrtošivé. Večer jdeme na dlabanec, před tím chceme vybrat nějakou hotovost z jediného baňkomatu na malém autobusovém nádraží, ale stroj nefachčí - zřejmě nedovezli pesa ha ha. V hostérii se naštěstí dá platit eurovkama, takže žádný stres. V hospodě si dáváme Locro, Pac má slanou verzi, já a PK spíš sladkou verzi (brambory, několik druhů zeleniny a snad i ovoce, trochu masa) - celkem OK. Večerní městečko má pohodovou, přívětivou atmosféru, inu když vyjde počasí je zde fakt hezky, ale zima tady musí být velmi drsná.