10.den - pondělí 16.1.

Ráno jsme zaplatili v Eurech sympatické paní vedoucí, věnoval jsem jí i nějaké propagační materiály o Kutné Hoře - byla z toho tak dojatá, že na rozloučenou byla líbačka ha ha. Uplynulé 2 dny jsme autem najezdili velmi málo kilometrů, dnes tomu bude naopak. Cíl není přesně daný, záleží jak a kde se nám podaří sehnat ubytko - ideálně co nejblíž NP Torres del Paine, očekáváme že najedeme tak 450-500 km. Před odjezdem musíme doplnit PHM, neb další šance je až za 300 km v Esperanze. Obsluha pumpy nikde, v zamknutém kanclíku hraje hudba a leží pes ... Čekáme, nic jiného nezbývá - pumpař přichází za 1/4 hodiny, zřejmě jej zavolal někdo z dalších čekajících. Zajímavý byl limit pro beňol - může prodat jen za 100 pesos, čili 14 litrů. Jaký to má důvod netuším, mošná omezené zásoby a aby se na každého dostalo ? S El Chalténem jsme se definitivně rozloučili v 9:40 a po 100 km se napojujeme na "legendární" čtyřicítku vedoucí přes celou zemi. Pro Argentince je to něco jako 66 pro Američany. U estancie Charles Fuhr okolo poledne dáváme pauzu a naposledy vidíme Lago Argentino; silnice zde stoupá z údolí na jakousi náhorní plošinu. Čtyřicítka se z místa zvaného El Cerrrito stává prašnou cestou, takže to bereme zajížďkou po asfaltce do osady Esperanza. Opět bereme benzín a opět mají limit na množství. Vesnička je ospalá díra uprostřed ničeho - pumpa s obchodem, dílna, hotel, restaurace a asi 15 domků. Vzpomínám si na australskou Erldundu.
60 km na západ je osada Tapi Ake, kde kupodivu nemají omezení na benzín, čili plnou ! 26 litrů zahučelo do nádrže jako nic a dumáme, kam jet. Všude se sice doporučuje chilské Puerto Natales, ale dle mapy jsou blíže Cancha Carrera nebo Rio Turbio. Nejdříve po cestě je Cancha Carrera, kde má být dle průvodce ubytování v domácím stylu na estancii, ale je to naprostá díra a něco jako hospedaje nevidět. Po 470 km od El Chalténu jsme skončili v hornickém městě Rio Turbio. Příjezd do sídla čítajícího necelých 7000 obyvatel okolo uhelných dolů byl trochu depresivní a město jako takové působilo ještě hůř. Přesměstí bylo tvořené nuznými domky a bytovkami, plno z nich v polorozestavěném stavu, který jako by nikdy neměl skončit - a k tomu mrtě odpoadků okolo. I centrum bylo poněkud unavené, byť se zamhouřením obou očí mělo určitý náznak plánování.
Drahý hotel nabízející jen manželské postele vynecháváme a asi po 30 minutách jsme se ubytovali v hospedaje Yaani vedle fotbalového stadionu. Paní byla trochu zamračená a neuměla ani slůvko anglicky. Mrňavé pokoje stály 110 pesos/osoba, čili po El Calafate nejlevnější ubytko, ale z hlediska poměru cena/výkon mizérie. Poté jsme zajeli k nádraží, kde končí úzkorozchodná železnice (750 mm) z Rio Gallegos na pobřeží Atlantiku. Dráha dlouhá 255 km slouží především pro dopravu uhlí z Turbia, byť dle průvodce je dolování v úpadku. Zaujme odstavená zachovalá párovka a motoráček. Večer jsme zašli do centra na menší omrk a pak na jídlo. Všude je plno psů, snad každý druhý je nějak chromý - BJ kupuje granule a krmí je. Místní nás trochu očumují - je krásně vidět, jak sem nepetříme haha. Městečko je jednoznačně ve stínu nedalekého chilského Puerto Natales, o kterém se všude píše, že je to výchozí bod pro výlety do NP Torres del Paine. Jediná slušná restaurace překvapila dobrou pizzou a mírně vyššíma cenama. V naší hospedaje kupodivu funguje wi-fi, problém s routerem vyřeší promptně PK ve spolupráci s dcerou (?) majitelky. Jen nechápu, proč je paní taková nakyslá ...