6.den - čtvrtek 12.1.

A protože jsme již několik dní neseděli v letadle, dnes je to třeba napravit (ha ha). Čeká nás přesun se společností Aerolíneas Argentinas po trase Puerto Iguacú - Buenos Aires - El Calafate. V 10:15 nám to má letět z 20 km vzdáleného letiště, takže v 8h v pohodě platím kartou a prosím recepční o zavolání taxála. Že prý tady za 15 minut bude - nakonec je to skoro půl hodiny, ale času máme naštěstí dost, maňana ha ha. Za 20 minut a o 120 pesos chudší nás vítá mezinárodní letiště. Před nevelkou halou je pomník se zpuchřelou stíhačkou, tak si jej fotíme - snad nedopadneme jako naši krajané v Zambii ha ha. Limit na odbavená zavazadla je jenom 15 ks, nicméně se do něj vejdeme. Odlet éra B 737-700 je asi o 20 minut opožděn, při vzletu je na moment vidět místo, kde jsou vodopády (pozná se podle vodní tříště) a letiště. Občerstvení bylo více než mizerné, pár kousků sladkostí a omezené nealko. To jsme ještě nevěděli, že při druhém letu bude jenom pití, neb catering měl maňanu ... né, stávku ha ha. Po hodině a půl jsme začali klesat na letiště Aeroparque Jorge Newbery v hlavním městě Argentiny, Buenos Aires. Do odletu navazujícího dostavníku ve 14:50 bylo přes 3 hodiny času, který jsme vyplnili mimo jiné obědem. Za 70 pesos jsem měl docela dobré špízy s hranolkama a lahvinkou červeného vína. Dobré, jenom mě nebavil plastový příbor. Odlet byl asi o 1/4 hodiny opožděn, stroj byl opět B 737-700. Původně to ale měl být McDonnell Douglas MD-88, v oblasti letecké přepravy ne zcela běžný typ.
Poslední třetinu letu mě trochu zaujmul pohled na zemi - hnědá vysušená krajina bez ničeho ! Trochu depresivní ... Do El Calafate jsme přiletěli skoro včas v 18:20 a po vyzvednutí zavazadel šli ke stánku půjčovny, kde však nikdo nebyl. Za 15 minut dorazil zaměstnanec a zdlouhavě vypsal smlouvu. Vyfasovali jsme vůz Fiat Siena - na to, že se jedná o kategorii grande nic moc, nemá centrální zamykání, airbagy, ani elektricky otevíraná okénka. Výpujčné na 12 dnů by mělo být 29 000 Kč + poplatek za vrácení na jiném místě 780 USD + 50 dalších dolarů za povolení ke vjezdu do Chile. Navrch ještě daň 21%, docela pálka. Již cestou z letiště do města (20 km) jsme zírali na rozlehlost patagonské krajiny. V dáli bylo možno vidět hory na hranici Argentiny a Chile, zdáli se snad jen 50 km daleko, ale ve skutečnosti tomu bylo skoro 3x tolik ! Celkem mile nás překvapil hostal Aonikenk z hlediska poměru cena / výkon. Vyfasovali jsme 2 a 3 lůžkový pokoj za cenu 100 ARS / osoba - nejlevnější, ale stále solidní ubytování za celou cestu. El Calafate má zhruba 20 000 obyvatel a leží na jižním břehu velkého jezera Argentino. Večer jsme prošmajdali město, turistický ruch je evidentně zdrojem příjmů číslo 1. Nedaleko hostalu jsme zašli do restaurace na jídlo, celkem drahota, hlavně třetinkovej piwson za 15 ARS ha ha. Den jsme zakončili v hospodě naproti, dřevený interiér měl trochu bristsko-irskou atmosféru, kterou podtrhoval koncert U2 na televizní obrazovce. A protože jsme hodně na jihu, tak západ slunce se konal až o půl jedenácté.