5.den - středa 11.1.

Ráno nám byla donesena snídaně přímo na pokoj, jídelnu zde nemají, tak to řeší takto. Byla to pouze káva, mléko, džus a sladké krojsanty - až do chilského Punta Arenas budeme dostávat obdobně malé snídaně, prostě jihoameričané to mají takto nastavené. Ale neva - dnes nás čeká jeden z nejlepších zážitků cesty - vodopády Iguazú. Jedná se o druhé největší vodopády na světě dle průměrného ročního průtoku (1746 m3/s) po Niagárských (2407 m3/s), nicméné je překonává výškou 82 metrů o 31 metrů. K dopravě k nim jsme zvolili taxík, neb jsme nevěděli kde je autobusové nádraží. První vůz za 100 pesos (zkratka ARS - cca 470 Kč) se nám zdal malý, byť řidič byl choten jít až na 80 pesos. Na oficiálním stanovišti taxi 200 metrů od hotelu jsme si vyhlédli o dost větší vůz, porozuměl jsem, že stojí taky 80. Blbě - po 20 minutové jízdě ke vstupu do národního parku u vodopádů řidič poptával 120 ha ha. Vstupné stálo 100 pesos, v ceně je i svezení vláčkem od vstupu přes stanici "Vodopády" až na konečnou, odkud vede chodník k Ďáblovu chřtánu. Počasí je na mě už moc vyhrocené, asi 35 stupňů, ještě že mám klobouk. Nejprve zajdeme do infocentra nabrat něco map i rozumů a asi v 10:30 jedeme pitoreskním vláčkem na jedinou mezilehlou stanici. Úzkorozchodná železnice má celkovou délku 7 km, lokomotivy jsou na plynový pohon a první část je dokonce dvoukolejná. Na stanici Vodopády nás překvapí několik nosálů loudících něco k snědku. I přes upozornění, že se nemají krmit dostávají různé pamlsky ...
První modrá trasa zvaná Circuito Superior (horní okruh) nás zavádí k vodopádům Dos Hermanas, Bosetti, Bernabé Méndez a Mbigua. Jedná se sice o menší salta, ale na nás působí velkým dojmem a v pozadí dunící San Martín je něco ohromujícího. Taková sposta vody zasazené do nádherné scenérie bere dech a člověk žasne nad tím, co dokáže příroda stvořit. Na stezce vedoucí po pohodlných dřevěných chodnících je dost lidu, ale ještě v rozumném počtu, takže se žádné tlačenice nekonají. Každý fotí a natáčí jak o život, nedivím se. Po pohodovém zdolání okruhu jdeme na stanici Vodopády a dáváme lehkou svačinu. Kupuji piwsona za 15 pesos (70 Kč), to je panečku pálka. Vzhledem k dusnu ve mě zmizí na dvě napití, tak musím vzít jěště jednoho na dokonalé uhašení žízně ha ha. V jednu hodinu jedeme dalším vláčkem k Ďáblovu chřtánu. To je místo, kde padá hlavní proud vodopádem Union do rokle hluboké 82 metrů. Cesta od stanice vede po kilometru dlouhém visutém chodníku překonávající všelijak veliká a hluboká ramena řeky směřujícím k různým "pobočným" vodopádům. Cestou potkáváme více či méně zmáčené lidi vracející se od vyhlídkového bodu, technika asi dostane trochu zabrat. A taky že jo - již asi 60 metrů od vyhlídkové plošiny bylo ve vzduch plno drobných kapek a čím blíže, tím houšť. Mohutný vodní proud hřmícího salta Union je přesně na hranici Brazílie a Argentiny, burácející vodopád ohromuje po všech stránkách. Fotografování je dost stížené, udělám 3 snímky a musím otírat filtr na objektivu. Po 10 minutách se jako první z naší skupinky vracím, stále fascinován tím, co jsem viděl.
Vracíme se opět vláčkem zpět a jdeme na žlutý, dolní okruh. Tato trasa nabízí další z hezkých pohledů z jiných úhlů oproti té horní. Cestou k začátku okruhu opět vidíme nosály a nově i malé opice. Na řece pluje několik lodí vezoucí zvědavce co nejblíž k vodopádům, nicměně jsou zmáčení jak slepice, tak to pro nás nic není. Naopak by mohl být zajímavý ostrov San Martín, kam je potřeba dojet lodí přes pravé rameno řeky. Dle informací co máme k dispozici je cesta po tomto ostrově nebezpečná (?) a jelikož tam za celou dobu nevidíme plout ani jeden přívoz, zřejmě je tato oblast uzavřená. Takže v klidu dokončíme žlutý okruh a po čtvrté odpolední se začínáme pomalu vracet. Vedro je fakt ukrutné a začíná mě trochu bolet hlava - asi mírná dehydratace, byť vody (i piwsonů ha ha) jsem vypil dost. Okolo luxusního hotelu a majáku/věže jsme se dostali zpět na stanici Vodopády. Vláček kupodivu nejezdí, ale je přistaven autobus, zřejmě NAD ha ha. V 17h vycházíme plni zážitků z areálu a do Puerto Iguazú jedeme linkovým busem za 10 pesos. Oproti taxálu značná úspora je vykoupená jízdou na stojáka trvající půl hodiny. Po nezbytném odpočinku jdeme večír do jiné části města na pivo a večeři. Za tržnicí je několik podniků s venkovními terasami, vybíráme jeden z nich a po troše zmatcích se tentokrát spokojíme s 2x studeným talířem se sýrem, olivami, salámem a jakousi zeleninou. K tomu samozřejmě několik listrových piwsonů, ten první do nás zahučel tak rychle, že obsluha koukala jak puk ha ha. Za chvilku přišla skupina mladých muzikantů a jelikož jejich produkce nebyla špatná, věnoval jsem jim pár pesos. Večerní město bylo sice pohodové a lákalo zkusit ještě nějaký jiný podnik na pár piw či jiných nápojů, ale únava byla silnější, takže jsem jako první dorazil před půlnocí na hotel a za pár minut usnul jako dudek. Před očima se mi promítala nádherná scenérie vodopádů Iguazú ...