16.den - neděle 22.1.

Ráno se PK podařilo ucpat záchod. Oni zde mají obecně úzké trubky a velmi důrazně se doporučuje neházet do mísy hajzpapír jako v civilizované Evropě, nýbrž bokem do koše. Vyčůrat se ještě dalo, páč to pomalinku odtékalo, ale toť vše. Venku jsem utrhnul haluz a snažil se odpad prošťouchnou, sic bez úspěchu. No nic, necháme to na odpoledne a případně požádám recepci o pomoc (ha ha). V 9h jedeme 8 kilometrů za město směr západ, kde je dolní stanice 7 km dlouhé dráhy "El tren del Fin del Mundo" neboli vlak na konci světa. První spoj v 9:30 je plný, takže železnice zařizuje násled s odjezdem v 9:45. Drahé jízdné 155 pesos (= 728 Kč) z něj v přepočtu na kilometr jízdy dělá nejdražší vlak, jakým jsem dosud jel - 104 Kč / km ! K tomu je ještě nutné připočíst 80 pesos za vstup do národního parku, takže celkem to máme za velmi drahých 1100 Kč.
Železnice postavená okolo roku 1910 původně vedla od věznice v Ushuaie a sloužila k dopravé dřeva, případně dalších surovin do města, práci zajišťovali "lepší" vězni. V roce 1952 byla po zemětřesení uzavřena a v roce 1994 byla zhruba třetina původní délky obnovena jako komerční turistická drážka. Doba jízdy je hodina, rychlost zruba 8-10 km/h. Na jediné mezilehlé stanici Cascada de la Macarena po kilometru jízdy je pauza 15 minut a možnost vyjít k vodopádu téhož jména - pár metrů padající potok je trapná parodie na kaskádu. V 10:43 vystupujeme v cílové stanici zvané Estación Parque National a snad jsme si i trochu oddechli - musím bohužel konstatovat, že tohle je předražený komerční bliv s mizerným poměrem cena /výkon. Verdikt: silně nedoporučuji.
Výrazně lepší dojem zanechal špacír podél moře po stezce Senda Costera dlouhé 8 km. K ní bylo nutné dojít od stanice vlaku po velmi prašné cestě zhruba 1,5 km - průjezd každého auta znamenal zvednutí oblaku jemného prachu, fuj tajxl ! Cesta podél vody skýtala krásné výhledy na zátoky Ensenada a Lapataia a hory je obklopující. Les byl plný všelijak pokroucených stromů, sem tam s fousama - to je druh mechu rostoucí na kmenech. Viděli jsme i několik koníků pasoucích se na louce. Okolo třetí hodiny jsme ve finále u mostu přes řeku Lapataia. Tak a jak doprava zpět - auto máme u vlaku, takže jdeme k infocentru a Pavel jede kolektivem pro něj. Za 40 minut je zpátky a zajedeme se ještě podívat na konec silnice 3 vzdálené 3079 od Buenos Aires.
Po návratu na ubytko koukáme, že záchod je funkční a klacek (mírně pozáchodovaný) má BJ v igelitce s pitím ha ha. Jdu se dotázat na recepci, zda není ještě volná jedna noc, ale bohužel nikoliv. Sympatická mladá paní ještě povídá, že kdybychom měli opět problém se záchodem, ať se nestydíme požádat o pomoc - zřejmě nejsme první ani poslední, koho zákeřné úzké kolínko na WC dostalo do úzkých ha ha. Opět jako jinde zde máme volný net, ale já s ním mám kupodivu dost problémy. Ještě se mi podaří zabookovat na zítra jinou cabaňi, a to v horní části města při cestě k ledovci Mortial a pak ani ťuk. Večer jdeme pěšky do města, je to asi 25 minut chůze. Na hlavní třídě San Martin jsme našli přežírárnu, kde za paušál 105 pesos člověk může sežrat (slovo sníst se snad ani nehodí) kolik se do něj vejde. V nabídce bylo množství předkrmů, salátů, plno různého masa, takhle se cpát na noc moc zdravé není - inu to je tak, když pupek vládne nad mozkem. Konečně jdeme pryč - břuch je plnej jídla zalitého 2 litry piva, při chůzi si připadám jako fekální vůz jedoucí na pole ha ha. Zpátky do cabaňi cestujeme před půlnocí naštěstí taxálem, i s dýškem za dvacku.