(zakresleno s pomocí Googlemaps)
Úterý 16.3.
Nejvyšší hora Austrálie se jmenuje Mt. Kosciuszko (místní vyslovují „kozajsko“) a je vysoká 2228 m.n.m. Jako první na horu vystoupil polský badatel Paul Edmund Strzelecki v roce 1840 a vrchol pojmenoval podle generála a národního hrdiny Tadeusze Kosciuszka. I my se dnes pokusíme o výstup na ni, takže ráno si malinko přivstaneme a o půl deváté odfrčíme na místo zvané Charlotte Pass (1830 mn.m.), cestou platíme 16 AUD (pro všechny) za vstup do národního parku. V „Passu“ začíná okruh zvaný Main range track / Summit walk dlouhý 21 km, přičemž Mt. Kosciuszko je zhruba ve 2/3 vzdálenosti. Cesta je upravená a udržovaná, půjde se výtečné. Nejdřív po 9h sestupujeme trochu dolů a po kamenech překračujeme Sněžnou řeku (Snowy river). Pak následuje pozvolné stoupání na Carruthers Peak. Cestou nahoru se při sundávání zbytečného oblečení malinko zdržím, ale to vůbec neva, páč zapředu konverzaci s Australanem původem z Nizozemí. Bavíme se o všem možném skoro půl hodiny, no moje engličtina sice trochu drhla (ha ha), ale cvičení to bylo bezvadné. S ním i jeho přítelkyní se ještě několikrát potkáme, jdou stejný okruh jako my. Výhled je nádherný, počasí přeje, co víc si přát.
Po občerstvovací pauze a obligátním focení pokračujeme po hřebenu „další třetiny“ a před námi se tyčí Mr. Kosciuszko. Najít jej mezi dalšími vrcholy není bez znalosti terénu až tak snadné, nejedná se o nějaký vysoký vrchol, ale je obdobné výšky a stylu jako kopce okolo. Tak si tak hezky jdeme, zhruba hodinku před vrcholem a najednou BJ zaječí jak hysterka a vyskočí do výšky. Z trávy mu totiž na haxnu, přesněji na lýtko skočil pavouk a malej rozhodně nebyl ! Teda takové agresivní chování nás všechny udivilo, jsme ale hodní a velepavouka necháváme na pokoji a spokojíme se s pár fotkami. Později jsem večer procházel web, druh jsem sice nenašel, nicméně mezi středně až prudce jedovaté nepatřil. 800 metrů před vrcholem se naše cesta napojí na Summit walk a o půl jedné jsme nahoře ! Vzpomínáte si, jak jsem na začátku psal „že se pokusíme“ ? Cha chá, jedná se o poměrně lehký špacír a kdo není vyloženě lemra, tak jej zvládne – porovnal bych to k hřebenovce v Krkonoších. Na vrcholu je u pomníku plno lidí, přičemž většina z toho jsou dvě třídy školních puberťáků. Za 15 minut naštěstí vyhulej, tak je hned volněji a můžeme fotit / občerstvovat se / dát si vrcholového piwsona (ha ha).
40 minut nahoře uteče jako voda a je čas na pozvolný sestup. Závěrečná třetina vede po široké cestě, která je pozůstatkem silnice – vždyť do roku 1974 bylo možné dojet těsně pod vrchol autem ! Pod horou Mt. Stilwell přecházíme opět Sněžnou řeku a v klidu a pohodě směřujeme k Charlotte Passu. U auta jsme chvilku po 3h odpoledne po 6 hodinách naprosto pohodového špacíru. Cestou zpět se stavíme u přečerpávací elektrárny nad jezerem Jindabyne a ve 4 jsme zpět ve městečku. Po odpoledním „maňana time“ si prohlédneme trochu městečko a pak jdeme do Banjo Peterson Inn na pivo. V hotelu totiž funguje i malý pivovar, vaří značku Mt. Kosciuszko. Jedná se o kvasnicové pivo s ovocnou příchutí; mně celkem chutnalo, PaC byl neutrální a BJ s PK nechutnalo. Večer si na ubytování dám na počet dobytí vrcholu flašku vína co jsem koupil včera v bottle shopu vedle sámošky, BJ činí to samé, no nevypijte jej když bylo jen za 6 AUD ha ha. Při usínání se mi promítají obrázky z dnešního šmajdu a to je moc fajn.
Středa 17.3.
Ráno mě trochu bolí škeble, zřejmě to následek konzumace levného vína včera večer. Po zapakování se jdu rozloučit s paní domácí a poté jsme okolo 10h odjeli z tohoto hezkého místa. Na mýtné bráně po nás požadovali zaplacení vstupu do NP, ale po vysvětlení že pouze tranzitujeme směr Corryong nám paní vytiskla vstupenku pro průjezd s limitem platnosti 2,5 hodiny. Také dodala, že se nesmíme zastavovat v městečku Thredbo vzdáleném asi 25 km od vstupu… Ono tam toho ani moc zajímavého není, jedná se o lyžařské centrum, které je v létě poloopuštěné. Za ním se silnice hodně zúžila, oblouk střídá zatáčku, a od Dead Horse Gap jsme se 1/4 hodiny táhli jako smrad za náklaďákem. Neklidná jízda a bolest hlavy = je mi blbě a měl jsem co dělat, abych si zachoval tvář (ha ha). Naštěstí u Geehi si dáváme pauzu na vyhlídce na masiv hor okolo Mt. Kosciuszka a je mi podstatně lépe. Nejvyšší hora ale vidět už není, z této strany působí Snowy Mountains mnohem dramatičtěji. Zde se setkáváme s trojicí starších lidí s Čech, a to dokonce z Náchodska ! To bych teda vůbec nečekal !
Cesta klesá furt dolů, aby také ne když je potřeba překovat výškový rozdíl 1100 metrů. Před Khancobanem zastavujeme u přečerpávací elektrárny Murray 1, opět se setkáme s krajany a jsme z hor venku. V Corryongu doplníme PHM a jedeme západním směrem po silnici zvané Murray Valley highway směr Wodonga. Krajina je stále kopcovitá, ale čím blíže k jezeru Hum, tím se stává rovinatější. U jezera dáváme piknik, a co bylo zajímavé, zaparkovali jsme hned vedle zbytků nádraží v místě zvaném Huon na bývalé železnici Wodonga – Corryong. Dnes je z části do Tallangatty cyklostezka, v Huonu je pár stovek metrů kolejí s nákladními vozy a motoráky ve zbědovaném stavu. Samotné jezero zaujalo spoustou mrtvých stromů tyčících se z vody, trochu depresivní pohled … Z Wodonga do Melbourne je to po dálnici Hume 320 kilometrů, Vmax = 110 km/h. S dvěma pauzami to jedeme asi 3,5 hodiny, není kam spěchat, takže před půl šestou jsme na okružní poněkud zacpané M80. Ohledně ubytování jsem psal do West City motelu ve čtvrti Albion, asi 15 km od centra a 10 km od letiště. Paní recepční ale zase nic neví, no naštěstí má volný pěkný 4 lůžkový pokoj za slušných 134 AUD. Bereme 2 noci a po vysáčkování jdeme na kilometr vzdálenou zastávku příměstského vlaku.
Předměstí opět působí poněkud emerickým stylem obdobně jako Richmond v Adelaide. Po 20 minutách jízdy vlakem jsme zase tam, kde to začalo – v centru hlavního města státu Victoria Melbourne ! Na večeři jdeme průvodcem doporučené japonské restaurace Yamato. Menší podnik byl útulný, jídlo dobré a cenově přijatelné, jediná vada na kráse byla puštěná televize, kde ukazovali záběry z různých operací a dalších zdravotních zákroků. Divný to pořad k jídlu ha ha. Mě to moc nevadilo, ale všiml jsem si, že to odradilo několik potenciálních zákazníků. Pošmajdáme trochu nočním městem a v hospodě Young and Jackson naproti Flinders Street station skočíme na jedno. Pinta Guinesse byla za drahých 8 AUD, živá rocková hudba alespoň dodala trochu atmosféru. Po návratu zpět na stanici Albion využijeme i návazný autobus a chvilku před půlnocí jsme zpět na motelu. Dovolená se chýlí pomalu, ale jistě ke konci a zítra nás čeká poslední den v Austrálii.
Čtvrtek 18.3.
Na dnešní den jsme měli v plánu jet všichni po Great Ocean Road až k 12 apoštolům a zpět, celkem asi 450 km. BJ si to ale rozmyslel, rozhodl se že stráví poslední den na pohodu ve městě a já po zvážení všech okolností jsem také nejel. I když jsme tak vynechali dle chytré knihy zajímavé přírodní scenérie, nechtělo se nám zase převážně prosedět celý den v autě. Navíc bych nestihl plánovanou návštěvu ZOO, což byla pro mě větší priorita. Takže PaC a PK jeli ráno o půl desáté sami, předběžně jsme se dohodli že se všichni sejdeme v 8 večer na náměstí Federation naproti nádraží Flinders Street. S BJ jsem šel opět na nádraží Albion a po zakoupení celodenní jízdenky jsme odjeli do centra. Ve stanici North Melbourne jsme si řekli adios a já přestoupil do vlaku směr Royal Park. Vstup do ZOO byl za přijatelných 24 AUD a strávil jsem tam skoro 3 hodiny až do dvou odpoledne. Konečně jsem tak viděl pořádně klokany a další zvířátka; místní byli hotoví z čerstvě narozeného slůněte, já jsem jej pro velkou frontu vynechal. Naopak jsem byl nadšený z různých velkých koček, prostě se náchylnost k těmto tvorům nezapře ha ha.
Pak jsem dumal co odpoledne, a dostal jsem šotonápad, že vyzkouším vlaky V-Line. Po krátkém studiu jízdních řádů na nádraží Southern Cross zakupuji zpáteční jízdenku za 9,9 AUD do 51 km vzdáleného města Bacchus March na trati do Ballaratu. Těsně před odjezdem ve 14:53 změní nástupiště, takže než se celý dav přesune jinam, vlak chytá 5 minut zpoždění. Konzist tvořily dvě spojené dvouvozové motorové jednotky VLocity s obsazeností lehce přes 100%. Cestou jsem si všiml, že trať prošla modernizací, rychlostníky ukazovali až 130 km/h a před Bacchus March jsem uzřel dvě přeložky. Po příjezdu v 15:37 (+2) jsem se prošel okolo nádraží, centrum město je vzdálené asi 1, 5 km. Zpáteční vlak v 16:14 měl jízdní dobu dokonce o 20 minut delší, zřejmě to důsledek upřednostnění špičky z města ven. No jo, ale 3 vozová jednotka téže řady si ve stanici Melton postála skoro půl hodiny z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení, takže výsledkem bylo +25 v cílové destinaci.
V Melbourne jsem těsně před zavíračkou v 6 večer koupil v knihkupectví knihu o železnici v údolí Yarra River a díky jakési akci jsem navrch dostal zdarma obrazovou knihu o civilních letadlech ! To fakt potěšilo. U parlamentu mi tak v hospodě při prohlížení knih chutnal piwson fakt výtečně ha ha. Před Federation Square jsem v rychlovce omrknul festival piva, ale ceny mě rychle uzemnily, tak jsem si šel sednout před obří televizi na náměstí a chvilku sledoval jakýsi hodnotný francouzský film umístěný do počátku 20. století. BJ dorazil ve 1/4 na 8 a po zjištění díky SMS, že kluci přijedou až tak v 11 v noci jsme šli na večeři do restaurace Korean Palace. Jídlo bylo možná o trochu dražší než jinde, od 16 AUD výše, ale vynikající. BJ měl syrového kraba v pálivé omáčce a já sójové boby v horkém kotlíku. Zapíjeli jsme to rýžovým vínem „Soju“ (18% alk.), tento název je ale znám spíš pro korejskou kořalku. Večer jsme jeli oproti předchozímu dnu do Albionu o trochu dříve a po 22 hodině dorazili na motel, o 3 hodiny později dorazil PK a PaC.
Úterý 16.3.
Nejvyšší hora Austrálie se jmenuje Mt. Kosciuszko (místní vyslovují „kozajsko“) a je vysoká 2228 m.n.m. Jako první na horu vystoupil polský badatel Paul Edmund Strzelecki v roce 1840 a vrchol pojmenoval podle generála a národního hrdiny Tadeusze Kosciuszka. I my se dnes pokusíme o výstup na ni, takže ráno si malinko přivstaneme a o půl deváté odfrčíme na místo zvané Charlotte Pass (1830 mn.m.), cestou platíme 16 AUD (pro všechny) za vstup do národního parku. V „Passu“ začíná okruh zvaný Main range track / Summit walk dlouhý 21 km, přičemž Mt. Kosciuszko je zhruba ve 2/3 vzdálenosti. Cesta je upravená a udržovaná, půjde se výtečné. Nejdřív po 9h sestupujeme trochu dolů a po kamenech překračujeme Sněžnou řeku (Snowy river). Pak následuje pozvolné stoupání na Carruthers Peak. Cestou nahoru se při sundávání zbytečného oblečení malinko zdržím, ale to vůbec neva, páč zapředu konverzaci s Australanem původem z Nizozemí. Bavíme se o všem možném skoro půl hodiny, no moje engličtina sice trochu drhla (ha ha), ale cvičení to bylo bezvadné. S ním i jeho přítelkyní se ještě několikrát potkáme, jdou stejný okruh jako my. Výhled je nádherný, počasí přeje, co víc si přát.
Po občerstvovací pauze a obligátním focení pokračujeme po hřebenu „další třetiny“ a před námi se tyčí Mr. Kosciuszko. Najít jej mezi dalšími vrcholy není bez znalosti terénu až tak snadné, nejedná se o nějaký vysoký vrchol, ale je obdobné výšky a stylu jako kopce okolo. Tak si tak hezky jdeme, zhruba hodinku před vrcholem a najednou BJ zaječí jak hysterka a vyskočí do výšky. Z trávy mu totiž na haxnu, přesněji na lýtko skočil pavouk a malej rozhodně nebyl ! Teda takové agresivní chování nás všechny udivilo, jsme ale hodní a velepavouka necháváme na pokoji a spokojíme se s pár fotkami. Později jsem večer procházel web, druh jsem sice nenašel, nicméně mezi středně až prudce jedovaté nepatřil. 800 metrů před vrcholem se naše cesta napojí na Summit walk a o půl jedné jsme nahoře ! Vzpomínáte si, jak jsem na začátku psal „že se pokusíme“ ? Cha chá, jedná se o poměrně lehký špacír a kdo není vyloženě lemra, tak jej zvládne – porovnal bych to k hřebenovce v Krkonoších. Na vrcholu je u pomníku plno lidí, přičemž většina z toho jsou dvě třídy školních puberťáků. Za 15 minut naštěstí vyhulej, tak je hned volněji a můžeme fotit / občerstvovat se / dát si vrcholového piwsona (ha ha).
40 minut nahoře uteče jako voda a je čas na pozvolný sestup. Závěrečná třetina vede po široké cestě, která je pozůstatkem silnice – vždyť do roku 1974 bylo možné dojet těsně pod vrchol autem ! Pod horou Mt. Stilwell přecházíme opět Sněžnou řeku a v klidu a pohodě směřujeme k Charlotte Passu. U auta jsme chvilku po 3h odpoledne po 6 hodinách naprosto pohodového špacíru. Cestou zpět se stavíme u přečerpávací elektrárny nad jezerem Jindabyne a ve 4 jsme zpět ve městečku. Po odpoledním „maňana time“ si prohlédneme trochu městečko a pak jdeme do Banjo Peterson Inn na pivo. V hotelu totiž funguje i malý pivovar, vaří značku Mt. Kosciuszko. Jedná se o kvasnicové pivo s ovocnou příchutí; mně celkem chutnalo, PaC byl neutrální a BJ s PK nechutnalo. Večer si na ubytování dám na počet dobytí vrcholu flašku vína co jsem koupil včera v bottle shopu vedle sámošky, BJ činí to samé, no nevypijte jej když bylo jen za 6 AUD ha ha. Při usínání se mi promítají obrázky z dnešního šmajdu a to je moc fajn.
Středa 17.3.
Ráno mě trochu bolí škeble, zřejmě to následek konzumace levného vína včera večer. Po zapakování se jdu rozloučit s paní domácí a poté jsme okolo 10h odjeli z tohoto hezkého místa. Na mýtné bráně po nás požadovali zaplacení vstupu do NP, ale po vysvětlení že pouze tranzitujeme směr Corryong nám paní vytiskla vstupenku pro průjezd s limitem platnosti 2,5 hodiny. Také dodala, že se nesmíme zastavovat v městečku Thredbo vzdáleném asi 25 km od vstupu… Ono tam toho ani moc zajímavého není, jedná se o lyžařské centrum, které je v létě poloopuštěné. Za ním se silnice hodně zúžila, oblouk střídá zatáčku, a od Dead Horse Gap jsme se 1/4 hodiny táhli jako smrad za náklaďákem. Neklidná jízda a bolest hlavy = je mi blbě a měl jsem co dělat, abych si zachoval tvář (ha ha). Naštěstí u Geehi si dáváme pauzu na vyhlídce na masiv hor okolo Mt. Kosciuszka a je mi podstatně lépe. Nejvyšší hora ale vidět už není, z této strany působí Snowy Mountains mnohem dramatičtěji. Zde se setkáváme s trojicí starších lidí s Čech, a to dokonce z Náchodska ! To bych teda vůbec nečekal !
Cesta klesá furt dolů, aby také ne když je potřeba překovat výškový rozdíl 1100 metrů. Před Khancobanem zastavujeme u přečerpávací elektrárny Murray 1, opět se setkáme s krajany a jsme z hor venku. V Corryongu doplníme PHM a jedeme západním směrem po silnici zvané Murray Valley highway směr Wodonga. Krajina je stále kopcovitá, ale čím blíže k jezeru Hum, tím se stává rovinatější. U jezera dáváme piknik, a co bylo zajímavé, zaparkovali jsme hned vedle zbytků nádraží v místě zvaném Huon na bývalé železnici Wodonga – Corryong. Dnes je z části do Tallangatty cyklostezka, v Huonu je pár stovek metrů kolejí s nákladními vozy a motoráky ve zbědovaném stavu. Samotné jezero zaujalo spoustou mrtvých stromů tyčících se z vody, trochu depresivní pohled … Z Wodonga do Melbourne je to po dálnici Hume 320 kilometrů, Vmax = 110 km/h. S dvěma pauzami to jedeme asi 3,5 hodiny, není kam spěchat, takže před půl šestou jsme na okružní poněkud zacpané M80. Ohledně ubytování jsem psal do West City motelu ve čtvrti Albion, asi 15 km od centra a 10 km od letiště. Paní recepční ale zase nic neví, no naštěstí má volný pěkný 4 lůžkový pokoj za slušných 134 AUD. Bereme 2 noci a po vysáčkování jdeme na kilometr vzdálenou zastávku příměstského vlaku.
Předměstí opět působí poněkud emerickým stylem obdobně jako Richmond v Adelaide. Po 20 minutách jízdy vlakem jsme zase tam, kde to začalo – v centru hlavního města státu Victoria Melbourne ! Na večeři jdeme průvodcem doporučené japonské restaurace Yamato. Menší podnik byl útulný, jídlo dobré a cenově přijatelné, jediná vada na kráse byla puštěná televize, kde ukazovali záběry z různých operací a dalších zdravotních zákroků. Divný to pořad k jídlu ha ha. Mě to moc nevadilo, ale všiml jsem si, že to odradilo několik potenciálních zákazníků. Pošmajdáme trochu nočním městem a v hospodě Young and Jackson naproti Flinders Street station skočíme na jedno. Pinta Guinesse byla za drahých 8 AUD, živá rocková hudba alespoň dodala trochu atmosféru. Po návratu zpět na stanici Albion využijeme i návazný autobus a chvilku před půlnocí jsme zpět na motelu. Dovolená se chýlí pomalu, ale jistě ke konci a zítra nás čeká poslední den v Austrálii.
Čtvrtek 18.3.
Na dnešní den jsme měli v plánu jet všichni po Great Ocean Road až k 12 apoštolům a zpět, celkem asi 450 km. BJ si to ale rozmyslel, rozhodl se že stráví poslední den na pohodu ve městě a já po zvážení všech okolností jsem také nejel. I když jsme tak vynechali dle chytré knihy zajímavé přírodní scenérie, nechtělo se nám zase převážně prosedět celý den v autě. Navíc bych nestihl plánovanou návštěvu ZOO, což byla pro mě větší priorita. Takže PaC a PK jeli ráno o půl desáté sami, předběžně jsme se dohodli že se všichni sejdeme v 8 večer na náměstí Federation naproti nádraží Flinders Street. S BJ jsem šel opět na nádraží Albion a po zakoupení celodenní jízdenky jsme odjeli do centra. Ve stanici North Melbourne jsme si řekli adios a já přestoupil do vlaku směr Royal Park. Vstup do ZOO byl za přijatelných 24 AUD a strávil jsem tam skoro 3 hodiny až do dvou odpoledne. Konečně jsem tak viděl pořádně klokany a další zvířátka; místní byli hotoví z čerstvě narozeného slůněte, já jsem jej pro velkou frontu vynechal. Naopak jsem byl nadšený z různých velkých koček, prostě se náchylnost k těmto tvorům nezapře ha ha.
Pak jsem dumal co odpoledne, a dostal jsem šotonápad, že vyzkouším vlaky V-Line. Po krátkém studiu jízdních řádů na nádraží Southern Cross zakupuji zpáteční jízdenku za 9,9 AUD do 51 km vzdáleného města Bacchus March na trati do Ballaratu. Těsně před odjezdem ve 14:53 změní nástupiště, takže než se celý dav přesune jinam, vlak chytá 5 minut zpoždění. Konzist tvořily dvě spojené dvouvozové motorové jednotky VLocity s obsazeností lehce přes 100%. Cestou jsem si všiml, že trať prošla modernizací, rychlostníky ukazovali až 130 km/h a před Bacchus March jsem uzřel dvě přeložky. Po příjezdu v 15:37 (+2) jsem se prošel okolo nádraží, centrum město je vzdálené asi 1, 5 km. Zpáteční vlak v 16:14 měl jízdní dobu dokonce o 20 minut delší, zřejmě to důsledek upřednostnění špičky z města ven. No jo, ale 3 vozová jednotka téže řady si ve stanici Melton postála skoro půl hodiny z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení, takže výsledkem bylo +25 v cílové destinaci.
V Melbourne jsem těsně před zavíračkou v 6 večer koupil v knihkupectví knihu o železnici v údolí Yarra River a díky jakési akci jsem navrch dostal zdarma obrazovou knihu o civilních letadlech ! To fakt potěšilo. U parlamentu mi tak v hospodě při prohlížení knih chutnal piwson fakt výtečně ha ha. Před Federation Square jsem v rychlovce omrknul festival piva, ale ceny mě rychle uzemnily, tak jsem si šel sednout před obří televizi na náměstí a chvilku sledoval jakýsi hodnotný francouzský film umístěný do počátku 20. století. BJ dorazil ve 1/4 na 8 a po zjištění díky SMS, že kluci přijedou až tak v 11 v noci jsme šli na večeři do restaurace Korean Palace. Jídlo bylo možná o trochu dražší než jinde, od 16 AUD výše, ale vynikající. BJ měl syrového kraba v pálivé omáčce a já sójové boby v horkém kotlíku. Zapíjeli jsme to rýžovým vínem „Soju“ (18% alk.), tento název je ale znám spíš pro korejskou kořalku. Večer jsme jeli oproti předchozímu dnu do Albionu o trochu dříve a po 22 hodině dorazili na motel, o 3 hodiny později dorazil PK a PaC.