5.část - Alice Springs, NP West MacDonnell, Uluru a Kata Tjuta
(mapa z http://en.travelnt.com)
Úterý 9.3.
Ráno bylo příjemně, teplota tak akorát, no během dne šla hezky nahoru. Dopoledne a časně odpoledne bylo v plánu jet do NP West MacDonnell, a tak se také stalo. Díky delšímu spánku (ten je přece zdravý ha ha) vyjíždíme až v 10h, před cestou do národního parku se ještě zastavujeme v museu „starého Ghanu“ na kraji města. Bohužel je pro nemoc zavřeno, tak si prohlédneme okolí bývalého nádraží se soupravou vlaku, tak jak vypadal ještě před 30 lety. Až do roku 1980 bylo spojení do Alice úzkorozchodné a trať vedla úplně jinudy, od té dnešní na východ. Jedeme zpět přes město a po chvilce najíždíme na „Larapinta drive“. První zajímavost je cca 60 km od Alice vzdálená rokle Standley Chasm. Za vstupné 6 AUD máme možnost jít do údolí, které se postupně zužuje, až je z něj rokle se strmými vysokými skalami. Slunce do nejužší části dopadne na dno pouze na pár desítek minut okolo poledne.
Vzhledem k předchozím dešťům teče v údolí dost vody a ve skalách jí není vyhnutí, tak si zouvám boty, dávám si je do batohu a jdu bosej vodou. Óbr balvan překonám díky logistickému myšlení dopraviv sdostatek kamenů, abych se na něj dostal trochu pohodlněji, ovšem z pokračování cesty se stává divoká a dost nepohodlná stezka. Při překonávání další poměrně lehké překážky si roztrhnu kraťasy, a beztak mě to přestalo bavit, tak to otáčím a jdu zpět. Kluci šli o trochu dál, ale moc daleko ne, páč na ně u auta čekám jenom 15 minut. Při cestě k Ellery Big Hole (50 km), což je jezero mezi skalami přejíždíme dva brody. Ten druhý byl obzvlášť epesní, tak PaC a BJ opakují 2x průjezd auta vodou a fotíme / natáčíme. V půjčovně by z toho asi neměli velkou radost ha ha. V „jámě plné vody“ si dá PaC a PK koupel, já s BJ zatím vegetujeme ve stínu a dáváme si malé občerstvení, piwson VB 0,7 l v tom vedru jenom zasyčel ha ha. Třetí zajímavostí národního parku bylo 20 km vzdálené naleziště okrových jílů Ochre Pits. Pro velký význam pro domorodce je chráněné a dle cedulí hrozí za sbírání barevných jílů mastná pokuta. Finální bod výletu byla o 30 km dál vyhlídka na Mt. Sonder. Tady jsme vyfotili okolí i sebe a hybaj zpátky na odpočinek, slunka už bylo dost.
K chatě jsme dorazili někdy po půl čtvrté a začala fiesta / maňana. Nedaleko byl i bazén a dnes jsem jej taky na chvilku využil, ochlazení bylo fajnové a když se k tomu poté přidalo jedno VB-čko, nemělo to chybu ha ha. Před soumrakem jsme zase dali „bbq“, já jsem měl výborné mořské plody, dost bylo tvrdého klokana. Po setmění v 19h jsme jeli vozem do centra Alice, s Pacem jsme se stavili v obchoďáku Kmart, koupil jsem jedno hezké triko AC/DC a jedny ne moc pohodlné kraťasy za ty roztržené. Pěší chůze centrem byla zajímavá, pár domorodců nám nabízelo svoje výtvory nebo jen tak zdravilo – hold bylo vidět, že nejsme místní. Osvětlený památník na vrcholu Anzac Hill sliboval rozhled, a tak jdeme slabou 1/4 hodinku nahoru. Dole sedělo na schodech pár Aboriginců a zase nás zdravilo, na PK/4 si dokonce šáhli ha ha. Nahoře byla policejní hlídka, na bezpečnost se musí dbát, tak to má být. Pohled na noční Alici byl moc hezký, město působilo klidným a pohodovým dojmem. Cesta zpět k autu vedla okolo McDonalda, využili jsme bezplatný net a poslali žádost na ubytování v Yullaře na zítra a pozítří. Večer jsme to zase trochu natáhli, asi do půl dvanáctý. Hmm.
Středa 10.3.
Dnešek bude ve znamení přesunu k „šutru“, jak jsme trochu ironicky pojmenovali Uluru neboli Ayers Rock. Je to 450 km - na australské poměry celkem malá vzdálenost … Po odjezdu se ještě jednou stavíme u musea Ghanu, ale stále je pro nemoc zavřené; aspoň dáme trochu trávy velbloudům v nedaleké ohradě. Silnice zvaná Stuart highway (taková lepší okreska ha ha) nás vede na jih, na rovné a bez velkých převýšení vedené komunikaci je povolena rychlost dokonce 130 km/h. Provoz je hodně řídký, sem tam potkáme vyjma osobních vozů kamióny s několika návěsy, tzv. silniční vlaky. Při pauze na odpočinek jeden takový fotíme. Po 130 km odbočíme na prašnou cestu a po 15 km jsme u první dnešní zajímavosti – Henbury Meteorit reserve. Dva velké a několik menších kráterů je památka po dopadu většího meteoritu. Během půlhodiny jsme obešli obě velké díry – ta druhá byla s jezírkem, což vzhledem k vysušenému okolí trochu překvapilo. Při svačině u piknikového stolu začínají otravovat mouchy – to jsme ještě netušili, že to je jen malá upoutávka na to, co nás čeká u šutru.
Po návratu na Stuart highway jedeme dál na jih, za 70 km u Erlundy je odbočka na Lasseter highway. Erlunda je osada čítající pumpu, obchod, hospodu, motel a asi 5 domů okolo. Toť vše a přesto se jedná o největší sídlo na jih do Alice ! Další pauzu si dáváme u Mount Ebenezer road house, okolí pumpy/krámu/hospody je díky zavlažování zelené a působí jako oáza v poušti. Prohlédneme si i minimuseum aboriginského umění, posilníme kávou či jiným občerstvením a já si kupuji za 69 AUD klobouk a lá australský rančer. Je odpoledne a venku je velké teplo, zlatá klimatizace v autíčku ! Po hodině jízdy zastavujeme u vyhlídky na Mount Conner, mohutný podélný kopec si někteří méně znalí turisté dokonce pletou s Uluru. Po podělání obligátních fotek já/my + kopec jedeme dále, po chvíli PaC upozorňuje na mrtvou krávu u silnice – tipujeme, že ji v noci srazil kamion. Vidíme i jiná sražená zvířata, je to trochu smutné. Pozdě odpoledne okolo půl páté vidíme konečně Uluru ! 350 metrů vysoký monolit působí i z velké dálky monstrózně, a s cestou k němu jen roste.
Ubytování v kempu ve středisku Yulara dopadlo dobře, chatku máme rezervovanou. Na rozdíl od Alice není en-suite a je menší, ovšem za 150 AUD se jedná o velmi dobrou cenu – Yulara je obecně drahé místo, páč se jedná o základnu pro cesty k Uluru a Kata Tjuta. Tentokrát jsem si pokoj s óbr postelí vylosoval já, paráda. Paní v recepci nás též informuje o západu slunka, neboť pohled na šutr při „sunsetu“ je jeden ze zlatých hřebů této oblasti. Kupujeme mast odpuzující mouchy a kluci ještě síťku na xicht, já jsem vytrval a udržel si tvář ha ha. Po zabydlení a malém odpočinku jedeme po šesté hodině na vyhlídkové parkoviště pro obzírání Uluru při západu slunka, vstupenka platná 3 dny – a to i v NP Kata Tjuta - je za 25 AUD / osoba. Jsme tady jako jedni z prvních, mouchy sice otravují, ale mast mi na základní pohodu stačí. Nejvíc jich sedá na Jardu, pročež ho jmenujeme „Lord of the flies“ neboli Pán Much podle slavné stejnojmenné knížky od W. Goldinga. Slunce je za mrakem a máme obavy zda vůbec nasvítí Uluru, ale o půl sedmé nízko nad obzorem vykoukne a kámen se začíná vybarvovat žlutočerveně. Lidí na parkovišti je najednou hodně a fotí či natáčí jak o život. Pořizujeme taky hodně snímků, Uluru mění postupné barvu na tmavší a chvilku před sedmou hodinou slunce zapadne. Barva kamene najednou tmavne o poznání rychleji a lidí odjíždí z parkoviště. Bylo to fakt moc hezké, možná trochu komerční, ale rozhodně jeden z „top“ zážitku naší dovolené. Při návratu se stavíme v sámošce a zbytek večera trávíme u chatky relaxem, nebe je plné hvězd a cikády hrají svůj koncert.
Čtvrtek 11.3.
Ráno pro změnu vstáváme brzy, neb jest v plánu výstup na Uluru. Odjíždíme chvilku po půl sedmé, zhruba 15 minut před východem slunce, vidím že tak činí i několik dalších lidí z kempu. Nejdřív jedeme na místo označené jako ideální pro pozorování kamene při východu slunce, ale oproti včerejšímu je o dost horší, výhled je zastíněn hebledím. Po pár fotkách jedeme k místu, odkud se chodí na vrchol. A zde nastal problém, páč dnes je výstup zapovězen, jako důvod je psán silný vítr. Abych řekl pravdu, ani mi to tolik nevadilo, neboť jsem v několika knihách i na webu četl, že domorodci, pro které je celá skála posvátná to považují minimálně za neslušné. BJ je evidentně zklamán více, ale to je hold osud. Jako náhradní program obejdeme celou skálu dokola, je to 11 km. Vidíme tak zajímavá zákoutí, rokle a dokonce i jezírko – to bych v jinak vyprahlé krajině nečekal. Na několika místech je psán zákaz natáčení a focení, neb se jedná o pro Aborigince svatá místa. No musím se přiznat, že jsme to dodržovali „tak napůl“.
Jde se pohodlně, občas zavane čerstvý vítr (že by nahoře fučelo ? - asi ano) a dopoledne uběhne naprosto v pohodě. Slunce ale přidává na intenzitě a tak jsem celkem rád, když jsme v poledne zpět u vozu. Jo a mouchy – to víte že otravovaly; já jsem jako jediný z nás neměl na xichtu síťku, ale namatlal jsem se trochu víc antimuším krémem a ochrana vydržela prakticky až do konce. Večer máme v plánu jet 43 km k útvarům Olgas neboli Kata Tjuta, do té doby „maňana“. V tom dusnu je beztak nelepší přečkat odpolední pařák zalezlej ve stínu, ideálně s piwsonem ha ha. Já jsem mimo jiné využil kempovou prádelnu, špinavejch věcí byla plná igelitka, tak bylo načase je uvést do stavu čistého. V recepci jsem koupil jednu várku prášku za 2,5 AUD a rozmočil mince pro pračku a sušičku, 4 dolarovky do každého zařízení. V místnosti bylo asi 6 praček a stejně sušiček, po přečtení návodu jsem vybral levou krajní, naládoval ji věcmi, zvolil program, naházel mince a už to jelo ! Proces trval asi půl hodiny, v prádelně bylo díky klimošce příjemně, tak jsem tam zůstal a četl Respekt. Sušení zabralo asi 20 minut a s výsledkem jsem byl velmi spokojen, paráda.
Odpoledne se nachýlilo k večeru a byl čas jet ke Kata Tjuta. Jedná se o skupinu skalních útvarů, z nich nejvyšší má dokonce 546 metrů, někteří je považují za hezčí než Uluru. Dorazili jsme zhruba hodinu a něco před západem slunce, tak se jdeme ještě projít po Gorge walk vedoucí do nitra skal. Na konci stezky (asi 25 minut šmajdu) je malé jezírko, ze kterého vytéká potůček – nádherná to scenérie uprostřed vysokých skal. Po návratu zaujmeme pozice na místě pro sledování útvaru při západu slunce, které se znatelně nachýlilo k obzoru. Vedle nás je autobusový zájezd bůčků, kterým obsluha dává občerstvení, nalévá je šampaňským či pivem, docela hrozné ! Naštěstí nám tato konzumní společnost nemůže pokazit opět nádherné pozorování skal při západu, barvy se opět zajímavě mění dle klesajícího slunka, to se prostě musí vidět. A je opět nastávající noc, opatrně jedeme zpět do Yulary, neb nechceme sejmout nějaké zvířátko. Cestou do kempu se stavíme už v Yulaře u pumpy a poté v Pioneer lodge, kde má být údajně bottle shop. Bohužel je zde jen dost drahý bar, tak na koupi piwsonů rezignuji, trocha střídmosti neuškodí že jo ? (ha ha).
(mapa z http://en.travelnt.com)
Úterý 9.3.
Ráno bylo příjemně, teplota tak akorát, no během dne šla hezky nahoru. Dopoledne a časně odpoledne bylo v plánu jet do NP West MacDonnell, a tak se také stalo. Díky delšímu spánku (ten je přece zdravý ha ha) vyjíždíme až v 10h, před cestou do národního parku se ještě zastavujeme v museu „starého Ghanu“ na kraji města. Bohužel je pro nemoc zavřeno, tak si prohlédneme okolí bývalého nádraží se soupravou vlaku, tak jak vypadal ještě před 30 lety. Až do roku 1980 bylo spojení do Alice úzkorozchodné a trať vedla úplně jinudy, od té dnešní na východ. Jedeme zpět přes město a po chvilce najíždíme na „Larapinta drive“. První zajímavost je cca 60 km od Alice vzdálená rokle Standley Chasm. Za vstupné 6 AUD máme možnost jít do údolí, které se postupně zužuje, až je z něj rokle se strmými vysokými skalami. Slunce do nejužší části dopadne na dno pouze na pár desítek minut okolo poledne.
Vzhledem k předchozím dešťům teče v údolí dost vody a ve skalách jí není vyhnutí, tak si zouvám boty, dávám si je do batohu a jdu bosej vodou. Óbr balvan překonám díky logistickému myšlení dopraviv sdostatek kamenů, abych se na něj dostal trochu pohodlněji, ovšem z pokračování cesty se stává divoká a dost nepohodlná stezka. Při překonávání další poměrně lehké překážky si roztrhnu kraťasy, a beztak mě to přestalo bavit, tak to otáčím a jdu zpět. Kluci šli o trochu dál, ale moc daleko ne, páč na ně u auta čekám jenom 15 minut. Při cestě k Ellery Big Hole (50 km), což je jezero mezi skalami přejíždíme dva brody. Ten druhý byl obzvlášť epesní, tak PaC a BJ opakují 2x průjezd auta vodou a fotíme / natáčíme. V půjčovně by z toho asi neměli velkou radost ha ha. V „jámě plné vody“ si dá PaC a PK koupel, já s BJ zatím vegetujeme ve stínu a dáváme si malé občerstvení, piwson VB 0,7 l v tom vedru jenom zasyčel ha ha. Třetí zajímavostí národního parku bylo 20 km vzdálené naleziště okrových jílů Ochre Pits. Pro velký význam pro domorodce je chráněné a dle cedulí hrozí za sbírání barevných jílů mastná pokuta. Finální bod výletu byla o 30 km dál vyhlídka na Mt. Sonder. Tady jsme vyfotili okolí i sebe a hybaj zpátky na odpočinek, slunka už bylo dost.
K chatě jsme dorazili někdy po půl čtvrté a začala fiesta / maňana. Nedaleko byl i bazén a dnes jsem jej taky na chvilku využil, ochlazení bylo fajnové a když se k tomu poté přidalo jedno VB-čko, nemělo to chybu ha ha. Před soumrakem jsme zase dali „bbq“, já jsem měl výborné mořské plody, dost bylo tvrdého klokana. Po setmění v 19h jsme jeli vozem do centra Alice, s Pacem jsme se stavili v obchoďáku Kmart, koupil jsem jedno hezké triko AC/DC a jedny ne moc pohodlné kraťasy za ty roztržené. Pěší chůze centrem byla zajímavá, pár domorodců nám nabízelo svoje výtvory nebo jen tak zdravilo – hold bylo vidět, že nejsme místní. Osvětlený památník na vrcholu Anzac Hill sliboval rozhled, a tak jdeme slabou 1/4 hodinku nahoru. Dole sedělo na schodech pár Aboriginců a zase nás zdravilo, na PK/4 si dokonce šáhli ha ha. Nahoře byla policejní hlídka, na bezpečnost se musí dbát, tak to má být. Pohled na noční Alici byl moc hezký, město působilo klidným a pohodovým dojmem. Cesta zpět k autu vedla okolo McDonalda, využili jsme bezplatný net a poslali žádost na ubytování v Yullaře na zítra a pozítří. Večer jsme to zase trochu natáhli, asi do půl dvanáctý. Hmm.
Středa 10.3.
Dnešek bude ve znamení přesunu k „šutru“, jak jsme trochu ironicky pojmenovali Uluru neboli Ayers Rock. Je to 450 km - na australské poměry celkem malá vzdálenost … Po odjezdu se ještě jednou stavíme u musea Ghanu, ale stále je pro nemoc zavřené; aspoň dáme trochu trávy velbloudům v nedaleké ohradě. Silnice zvaná Stuart highway (taková lepší okreska ha ha) nás vede na jih, na rovné a bez velkých převýšení vedené komunikaci je povolena rychlost dokonce 130 km/h. Provoz je hodně řídký, sem tam potkáme vyjma osobních vozů kamióny s několika návěsy, tzv. silniční vlaky. Při pauze na odpočinek jeden takový fotíme. Po 130 km odbočíme na prašnou cestu a po 15 km jsme u první dnešní zajímavosti – Henbury Meteorit reserve. Dva velké a několik menších kráterů je památka po dopadu většího meteoritu. Během půlhodiny jsme obešli obě velké díry – ta druhá byla s jezírkem, což vzhledem k vysušenému okolí trochu překvapilo. Při svačině u piknikového stolu začínají otravovat mouchy – to jsme ještě netušili, že to je jen malá upoutávka na to, co nás čeká u šutru.
Po návratu na Stuart highway jedeme dál na jih, za 70 km u Erlundy je odbočka na Lasseter highway. Erlunda je osada čítající pumpu, obchod, hospodu, motel a asi 5 domů okolo. Toť vše a přesto se jedná o největší sídlo na jih do Alice ! Další pauzu si dáváme u Mount Ebenezer road house, okolí pumpy/krámu/hospody je díky zavlažování zelené a působí jako oáza v poušti. Prohlédneme si i minimuseum aboriginského umění, posilníme kávou či jiným občerstvením a já si kupuji za 69 AUD klobouk a lá australský rančer. Je odpoledne a venku je velké teplo, zlatá klimatizace v autíčku ! Po hodině jízdy zastavujeme u vyhlídky na Mount Conner, mohutný podélný kopec si někteří méně znalí turisté dokonce pletou s Uluru. Po podělání obligátních fotek já/my + kopec jedeme dále, po chvíli PaC upozorňuje na mrtvou krávu u silnice – tipujeme, že ji v noci srazil kamion. Vidíme i jiná sražená zvířata, je to trochu smutné. Pozdě odpoledne okolo půl páté vidíme konečně Uluru ! 350 metrů vysoký monolit působí i z velké dálky monstrózně, a s cestou k němu jen roste.
Ubytování v kempu ve středisku Yulara dopadlo dobře, chatku máme rezervovanou. Na rozdíl od Alice není en-suite a je menší, ovšem za 150 AUD se jedná o velmi dobrou cenu – Yulara je obecně drahé místo, páč se jedná o základnu pro cesty k Uluru a Kata Tjuta. Tentokrát jsem si pokoj s óbr postelí vylosoval já, paráda. Paní v recepci nás též informuje o západu slunka, neboť pohled na šutr při „sunsetu“ je jeden ze zlatých hřebů této oblasti. Kupujeme mast odpuzující mouchy a kluci ještě síťku na xicht, já jsem vytrval a udržel si tvář ha ha. Po zabydlení a malém odpočinku jedeme po šesté hodině na vyhlídkové parkoviště pro obzírání Uluru při západu slunka, vstupenka platná 3 dny – a to i v NP Kata Tjuta - je za 25 AUD / osoba. Jsme tady jako jedni z prvních, mouchy sice otravují, ale mast mi na základní pohodu stačí. Nejvíc jich sedá na Jardu, pročež ho jmenujeme „Lord of the flies“ neboli Pán Much podle slavné stejnojmenné knížky od W. Goldinga. Slunce je za mrakem a máme obavy zda vůbec nasvítí Uluru, ale o půl sedmé nízko nad obzorem vykoukne a kámen se začíná vybarvovat žlutočerveně. Lidí na parkovišti je najednou hodně a fotí či natáčí jak o život. Pořizujeme taky hodně snímků, Uluru mění postupné barvu na tmavší a chvilku před sedmou hodinou slunce zapadne. Barva kamene najednou tmavne o poznání rychleji a lidí odjíždí z parkoviště. Bylo to fakt moc hezké, možná trochu komerční, ale rozhodně jeden z „top“ zážitku naší dovolené. Při návratu se stavíme v sámošce a zbytek večera trávíme u chatky relaxem, nebe je plné hvězd a cikády hrají svůj koncert.
Čtvrtek 11.3.
Ráno pro změnu vstáváme brzy, neb jest v plánu výstup na Uluru. Odjíždíme chvilku po půl sedmé, zhruba 15 minut před východem slunce, vidím že tak činí i několik dalších lidí z kempu. Nejdřív jedeme na místo označené jako ideální pro pozorování kamene při východu slunce, ale oproti včerejšímu je o dost horší, výhled je zastíněn hebledím. Po pár fotkách jedeme k místu, odkud se chodí na vrchol. A zde nastal problém, páč dnes je výstup zapovězen, jako důvod je psán silný vítr. Abych řekl pravdu, ani mi to tolik nevadilo, neboť jsem v několika knihách i na webu četl, že domorodci, pro které je celá skála posvátná to považují minimálně za neslušné. BJ je evidentně zklamán více, ale to je hold osud. Jako náhradní program obejdeme celou skálu dokola, je to 11 km. Vidíme tak zajímavá zákoutí, rokle a dokonce i jezírko – to bych v jinak vyprahlé krajině nečekal. Na několika místech je psán zákaz natáčení a focení, neb se jedná o pro Aborigince svatá místa. No musím se přiznat, že jsme to dodržovali „tak napůl“.
Jde se pohodlně, občas zavane čerstvý vítr (že by nahoře fučelo ? - asi ano) a dopoledne uběhne naprosto v pohodě. Slunce ale přidává na intenzitě a tak jsem celkem rád, když jsme v poledne zpět u vozu. Jo a mouchy – to víte že otravovaly; já jsem jako jediný z nás neměl na xichtu síťku, ale namatlal jsem se trochu víc antimuším krémem a ochrana vydržela prakticky až do konce. Večer máme v plánu jet 43 km k útvarům Olgas neboli Kata Tjuta, do té doby „maňana“. V tom dusnu je beztak nelepší přečkat odpolední pařák zalezlej ve stínu, ideálně s piwsonem ha ha. Já jsem mimo jiné využil kempovou prádelnu, špinavejch věcí byla plná igelitka, tak bylo načase je uvést do stavu čistého. V recepci jsem koupil jednu várku prášku za 2,5 AUD a rozmočil mince pro pračku a sušičku, 4 dolarovky do každého zařízení. V místnosti bylo asi 6 praček a stejně sušiček, po přečtení návodu jsem vybral levou krajní, naládoval ji věcmi, zvolil program, naházel mince a už to jelo ! Proces trval asi půl hodiny, v prádelně bylo díky klimošce příjemně, tak jsem tam zůstal a četl Respekt. Sušení zabralo asi 20 minut a s výsledkem jsem byl velmi spokojen, paráda.
Odpoledne se nachýlilo k večeru a byl čas jet ke Kata Tjuta. Jedná se o skupinu skalních útvarů, z nich nejvyšší má dokonce 546 metrů, někteří je považují za hezčí než Uluru. Dorazili jsme zhruba hodinu a něco před západem slunce, tak se jdeme ještě projít po Gorge walk vedoucí do nitra skal. Na konci stezky (asi 25 minut šmajdu) je malé jezírko, ze kterého vytéká potůček – nádherná to scenérie uprostřed vysokých skal. Po návratu zaujmeme pozice na místě pro sledování útvaru při západu slunce, které se znatelně nachýlilo k obzoru. Vedle nás je autobusový zájezd bůčků, kterým obsluha dává občerstvení, nalévá je šampaňským či pivem, docela hrozné ! Naštěstí nám tato konzumní společnost nemůže pokazit opět nádherné pozorování skal při západu, barvy se opět zajímavě mění dle klesajícího slunka, to se prostě musí vidět. A je opět nastávající noc, opatrně jedeme zpět do Yulary, neb nechceme sejmout nějaké zvířátko. Cestou do kempu se stavíme už v Yulaře u pumpy a poté v Pioneer lodge, kde má být údajně bottle shop. Bohužel je zde jen dost drahý bar, tak na koupi piwsonů rezignuji, trocha střídmosti neuškodí že jo ? (ha ha).