3.část - Tasmánie II a zpět ve Victorii
Středa 3.3.Ráno se ještě skočím podívat ke kostelu a můžeme vyrazit. Trochu předběhnu a prozradím, že
fiktivní cíl Cradle Valley jsme (opět) nestihli, ale dovolená není honička tak co … První zastávka byla u
přečerpávací elektrárny Tarraleah a další u jezera St. Clair, kde končí (nebo začíná ?) slavný Overland trek,
což je 5-denní špacír srdcem národního parku z Cradle Valley. Hm, my máme 5 dnů na celou Tasmánii, takže to
nehrozí ha ha. Pokračujeme po silnici A10, krátkou zastávku s výhledem na horu Krále Williama I. střídá
delší pauza na místě, kde začíná špacír na Frenchmans cup. Dojdeme kousek na zavěšený most přes řeku
Franklin, dle cedulky se má přecházet po jednom, ale v jednu chvíli jsme na něm dva a postarší paní opodál
to evidentně rozčiluje. Vrcholek Donaghys Hill leží 15 km po hlavní silnici opodál a od parkoviště je to na
vrchol cca 1,5 km. Hned zezačátku vidíme na cestě černého 1,5 metrů dlouhého hada, zřejmě se jedná o značně
jedovatý druh zvaný „tiger snake“; naštěstí se odsyčel do křoví a nás nechal v klidu putovat dále ha ha. Z
Donaghys Hillu je fakt sqělej výhled do širého okolí, prostě nádhera !
Poslední zastávka v národním parku je
na jeho západní hranici ležící vodopád zvaný Nelson Falls, od parkoviště je nedaleko, asi 800 metrů. No vody
moc dolů nepadalo, trochu jsem zklamán, ale co se dá dělat, těžko čekat Islandské vodopády na Tasmánii že jo
? (ha ha). A pak nás již po překonání průsmyku vítá hornické městečko Queenstown (2 500 obyv. ). Okolo něj
jsou všelijak zbarvené kopce, památka na poněkud nešetrnou těžbu měděné rudy, která probíhala až do konce
60.let, později byla sice obnovena, ale mnohem méně devastující formou. Centrum města vypadá tak trochu jako
z westernu – na obou stranách hlavní ulice jsou barevné domy s podloubím a balkóny nad ním. V městečku
začíná jedna ze zajímavostí západního pobřeží,a to West Coast Wilderness Railway, ozubnicová železnice (dnes
v turistickém provozu) do Strahanu na pobřeží. Bohužel pozdní odpoledne neumožní jízdu ani jedním směrem,
neb trvá 3 hodiny, tak si v nádražní budově zakupuji alespoň knihu o této zajímavé dráze. Po malém šmajdu
městečkem jedeme přes Strahanu k moří, a to k dunám zvaným Henty Dunes. Mrtě písku na území širokém možná i
půl kilometru a dlouhém mnohem více evokuje poušť jak vyšitou, nicméně slunce žhaví o 106, tak až k moři
nejdeme, neb se nechceme sesmažit jako syrečky ha ha.
Ono vůbec v Austrálii se musí dávat bacha na spálení,
páč ozónová vrstva je oproti Evropě citelně oslabená a ochranný krém s vysokým faktorem je na byť hodinku
trvající pobyt na slunku nezbytností. Přes Zeehan pokračujeme do dalšího hornického městečka, a to Rosebery
(1050 obyv.). Vzhledem k pokročilé hodině je jasné, že do Cradle Valley nedojedeme, tak zakotvíme zde.
Nejprve se jedeme podívat na chytrou knihou doporučený privát, ale ten vypadá jako nefunkční, tak
pokračujeme do kempu, zda je v nabídce nějaká chatka. Jenže tam jsme po zavírací hodině recepce, tak do
třetice zkoušíme hotelo-hospodu na horním konci hlavní třídy, a to úspěšně. Máme dva pokoje jen o trochu
větší než v Ouse, ale za lepší cenu 60 AUD, tak no problem. Večer za soumraku ještě projdeme městečko,
nedaleké Montezuma Falls jsou skoro bez vody. Po dobré pizze z místního podniku dáme dva piwsony dole v
hotelové hospodě, jakýsi pobuda nám nabízí rundu zdarma, pokud zapějeme národní hymnu. I prd velebnosti,
dopijeme a jdeme spát, den byl dlouhý a plný zážitků.
Čtvrtek 4.3. Jak v Hobartu a Ouse, tak i zde máme pokoje „no suite“ neboli bez záchodu a sprchy, ty jsou
společné na patře. To sice až tolik nevadí, ale problém je vybalancovat horkou vodu (pečlivé štelování
chvilku času dá,) páč puštění další sprchy způsobí velkou změnu teploty ostatních a veškeré předchozí
snažení o optimální pohodu je v háji ha ha. O půl jedenácté přijíždíme do návštěvnického centra v Cradle
Valley. Auto je nutné zanechat na záchytném parkovišti a po zakoupení vstupenky (12 AUD) lze využít „shuttle
bus“ jedoucí 20 minut k jezeru Dove. Ten náš jede v 11:15 a po vystoupení na konečné zvažujeme co dál. Můj
původní plán – výšlap na Mt. Cradle – je samozřejmě pasé, to by se muselo vyjít za úsvitu. Blíží se poledne
a slunce žhaví o 106, takže společně s BJ a PK jdeme 3,5 hodiny velmi pohodově špacír okolo jezera, protože
cesta vede v rámci možností ve stínu. PaC jde na vrcholek nad jezerem a pak zpět směrem k Snake Hill – to
jsem původně taky zvažoval, ale jít přes poledne celou dobu na slunci se mi moc nechtělo. Zpátky se vracíme
zase pendlem a chvilku po půl čtvrté se setkáváme s PaCem na parkovišti.
Malinko závistivě sleduji odlet
vyhlídkového vrtulníku, let nad národním parkem musí být moc hezký, ale ceny jsou vysoké (200 AUD a výše).
Pobyt na Tasmánii se krátí, večer musíme v Davenportu vrátit auto, tak pokračujeme přes Molinu k Wilmotu,
kde je hezká vyhlídka na Mt. Roland. Původně uvažovanou přehradní hráz „Devils Gate“ bohužel míjíme, tak
mrkneme alespoň na přehradu v Palooně, ale nic moc, je to jen sypaná hráz vysoká asi 20 metrů. Navečer v
Davenportu jedeme nejprve k přístavu, abychom věděli odkud ve 22:00 má odplout loď „Spirit of Tasmania“ do
Melbourne a hned vedle v půjčovně se domlouváme na prodloužení výpůjčky vozu o 2 hodiny. Centrum města je
totiž od přístavu vzdálené po silnici cca 5 km, vzdušně ani ne 500 metrů. Navštívíme maják, resp. jeho okolí
na pobřeží v Mersey Bluff reserve, v parku okolo vidíme několik červeno-bílých papoušků popelících se na
zemi jako slepice ha ha. Na North Fenton street zajdeme do nudlovny hádejte na co a pak ještě na menší omrk
pěší zóny a okolí.
Ovšem to již připlouvá „Spirit of Tasmania“, tak rychle dolů k vodě podělat nějaké fotky,
dokud je ještě trochu světla. Po cestě zpět k přístavu vrátíme auto – v půjčovně sice nikdo není, ale máme
jej zaparkovat na dvoře vzadu – a pak je čas na nalodění. Lístek ve 4-lůžkové kajutě (2 palandy, en-suite)
stál 129 AUD, což sice není málo, ale je to srovnatelné s nabídkou letecké dopravy pro tento den (109 AUD za
nejlevnější let) a vzhledem k plavbě přes noc se šetří čas i peníze oproti cestování přes den. Ve 20:40
projdeme menší bezpečnostní prohlídkou v terminálu a o 10 minut později jsme v kajutě. Máme vnitřní místnost
bez oken, ale to vůbec nevadí, v noci plánuji chrnět, nikoliv obzírat moře ha ha. Prostoru není opravdu
mnoho, tak čas trávíme většinou mimo na palubách, při odjezdu (+20 min.) dojedu až na tu horní otevřenou a
pokusím se o několik fotek nočního města. V baru na přídi si dám jedno točené, mrňous (0,285 l) stál 4 AUD,
a za hodinku ještě jedno VB-čko (Victoria Bitter, láhev 0,375 l) za 6 AUD. Ve 23h jdu na kutě a spí se
kupodivu výtečně díky mírnému pohupování lodi.
Pátek 5.3. Když tak zpětně hodnotím okruh po Tasmánii, byl opravdu hezkej a zajímavej, ale jednalo se spíš
pouze o „ochutnávku“. Na hlubší poznání a pár zajímavých špacírů by se v pohodě strávilo 14 dnů, jenže
poměrově to platí pro celou australskou dovolenou … Dle jízdního řádu máme připlout do Melbourne v 6h ráno a
již o půl šesté nás budí příjemný dámský hlas v rozhlase. Spí se ale výtečně a nikdo nás nechce vyexpedovat,
tak chrupec natáhneme skoro o hodinu déle ! V 6:45 jako jedni z posledních opouštíme loď (důstojně, nikoliv
jako krysy ha ha) a za 5 minut jsme na konečné tramvaje 109 na zastávce Beacon Cove. Dnes máme ubytování
zajištěné v nově otevřeném hotelu Travelodge (twin za 99 AUD) ve čtvrti Docklands hned vedle nádraží
Southern Cross, takže po kávě kupujeme celodenní jízdenku (za 6,70 AUD) a jedeme se optat, zda náhodou není
již volná cimra. Osobně jsem to v 8h ráno moc nečekal, a bylo tomu skutečně tak, takže nám zatím schovají
zavazadla a můžeme jít „do vsi“ (ha ha). Tramvají 96 jedeme na konečnou St. Kilda – zde má být z mola
vybíhajícího do zálivu „Port Phillip“ vidět jakýsi druh malých tučňáků a mořské krysy, ale uzříme jen
jednoho ptáka zalezlého v šutrech u mola.
Poté chceme jet tramvají (79) na zastávku příměstského vlaku
Balaclava, ale požadovaná linka nejede (byť „timetable“ je plný spojů), takže využijeme jinou linku (16) na
pouhou jednu zastávku a jdeme pěšmo. Kousek od vlakové zastávky nás chytne pěknej slejvák, naštěstí jsou na
průčelí domů do ulice stříšky tvořící jakoby podloubí. Na vlak čekáme asi 10 minut, název „Metro“ sice může
evokovat „podzemku“, ale jedná se o systém příměstských vlaků a lá „S-bahn“. Z nádraží Flinders Street se
odchází (a do něj vchází) stejně jako z dalších stanic v centru přes turnikety. Ve 13 hodin se ubytováváme,
pokoj byl sice psán jako „twin“ (2 postele zvlášť), ale ty jsou sestavené dohromady jako „Queen bed“, takže
v recepci objednávám jakéhosi Inda na jejich rozdělení a přestlání. Poté si dovolím menší odpočinek, ještě
trocha spánku (hodina a půl) z lodi chyběla ha ha. Pac zatím jede do železničního musea ve Williamstownu,
ale mají otevřeno jen o weekendu, takže mně to mrzet nemusí – resp. bych se tam stavil poslední den před
odletem. Odpoledne se domlouvám s BJ a PK na návštěvě ZOO, ale nějak se nám nedaří najít vhodný vlak do
zastávky Royal Park a navíc je trochu pozdě (16h) vzhledem k zavíračce v 17h, tak z toho sejde. S Pacem jsem
dohodnutý na vizitě druhé nejvyšší budovy v Austrálii (Eureka Tower) na 18:30, čas do té doby trávím šmajdem
v centru a večeří v korejské restauraci Soul. Menu bylo vynikající, měl jsem mořské plody v rendlíku na
horké plotně a k tomu 7 mističek pochutin.
Přes řeku Yarra jdu k mrakodrapu Eureka a zrovna přichází Pac,
tak zakupujeme vstupenky s malou slevou díky kupónu z Travelodge, a to za 14 AUD / ks. Byť nejsem zrovna
nějaký obdivovatel měst a aglomerací, tak soumrak nad městem pozorovaný z výškové budovy má svoje kouzlo.
Město se postupně rosvící, obloha tmavne a nahoře čeká menší zástup na návštěvu výsuvné prosklené plošiny
(The Edge) ve výšce 285 metrů. Z „normální“ vyhlídky je celá operace hezky vidět, no nemusím mít všechno –
bohatě mi stačila skleněná podlaha před 3 rokem v Calgary v Kanadě ha ha. BJ a PK nahoru nejdou, vstupné se
jim zdá asi trochu vysoké, což trochu nechápu, páč cena je OK … to je hold otázka priorit. Nakonec nahoře
strávíme lehce před hodinu, stálo to opravdu za to ! Dole se sejdeme a opodál si zajdeme do jakéhosi
samoobslužného podniku (dvůr s asi 5 restauracemi) na červené víno, cena 22 AUD za láhev 0, 7 l (vyžunkli
jsme ji ve 3) není zrovna málo, PK si dal třetinku Heinekena za ještě epesnější cenu 8 AUD hi hi. Do hotelu to
není moc daleko, jdeme pěšky přes centrum. Všude to žije, na ulicích je plno lidí a vidíme i policii při
zásahu, kterak odvádí mladíka (asi to byl zloutr) do antonu.