4.-6.den
Středa 9.10.
Ráno zase vstávám trochu s náskokem, ještě je znát časový posun. Snídaně je trochu lepší než v Los Angeles,
ale furt působí umělým až fejkovým dojmem. V televizi běží neustále ranní zpravodajství, kde hlavní téma
jsou požáry v Kalifornii právě v oblasti Zálivu. Snad nebude tak zle, neboť zítra máme odjet vlakem do
Denveru.
Dnešní den máme v plánu strávit celý v San Franciscu a velitelem byl ustanoven Honza :-) Pro cestu z
Berkeley jsme vybrali mírně netradiční prostředek, a to příměstskou loď (commuter boat) společnosti
Tideline. Jízdenka na odjezd 8:45 rezervovaná dopředu stála slušných 10 $. Z hotelu jsme šli asi 2 km pěšky
do Berkeley Marina, cestou jsme v železniční stanici Berkeley zrovna viděli zastavovat vlak Capitol Corridor
č.525 v 8 hodin. Zajímavé bylo chování šraněk, které se zavřeli a těsně před odjezdem vlaku asi na 5 sekund
šli nahoru. Ani se nedivím, že vlak troubil jak na lesy ha ha.
Za nadchodem přes dálnici I 580, kde byla slušná zácpa jsme viděli zajímavou sochu „Berkeley Big People“.
Opodál bylo několik stanů bezdomovců, evidentně další kterým utekl „Americký sen“ … Loď Heron je poměrně
malá, kapacita 40 pasažérů, cestovalo asi 30 lidí a my byli jedni z mála turistů; většinu jsem tipoval na
lidi do škol či práce a bylo přepraveno i několik kol. Plavba trvala 30 minut a bylo na co koukat - postupně
se zvětšující centrum San Francisca, Oakland Bay Bridge či bývalé vězení Alcatraz. Po přistání na molu 1. 5
jsme vyrazili třídou „The Embarcadero“ na sever. Super počasí, teplota tak akorát, člověk by ani nevěřil že
50 km odtud zuří nějaké požáry. Jako první zajímavost jsme vybrali Telegraph Hill (90 mnm) s Coit Tower.
Lillie Hitchcock Coit byla významnou osobností města San Francisco, která podporovala místní hasiče. Z nuly
na vrcholek jsme šli po schodech Filbert; Honza trochu brblal co je to za cestu, já ho naopak chválil jaké
vybral hezké stoupání ha ha. Nahoře jsme dali kochačku a předraženou kolu, pixla za 3 $, to je tedy síla !
Další máme v plánu klikatou Lombard street vzdálenou 1,2 km. Na roku Stockton & Greenwich Street jdeme
koupit občerstvení do menšího obchodu a tady jsou ceny podstatně lepší, třeba velký pivson za 1.8 $ :-)
Bezdotykové platby kartou zde neznají, a ani v jiných obchodem navštívených později - na zemi, kde vznikla a
vzniká řada moderních technologií od Googlu po Uber to působí dost konzervativně. Ulice Lombard je velmi
známá klikatá prudká jednosměrka a podle toho to tam vypadá – plno lidí, takže se dlouho nezdržujeme a
směřujeme na sever k vodě. Na ulici Hyde se napojíme na koleje známé kabelové tramvaje, což je další
turistický magnet. Obležené vozy nás k jízdě nezlákali, naopak v Aquatic Park Historic District u dolní
konečné je čas na menší oddych, okounění a pivsony. Ovšem nelze si jen tak otevřít pixlu piva na veřejnosti,
je nutné ji nejprve obalit papírovým sáčkem, aby nebyla vidět :-)
Po Jefferson Street, kde jezdí i klasické starší tramvaje jdeme na molo 39. Na ulici je plno cetkoven,
trochu bůčkov ale ještě ujde. Několik pouličních umělců se snaží zaujmout více méně povedeným představením.
Vedle mola 39 je plovoucí plošina plná lvounů. Většina se líně rozvaluje, občas se jich několik poškorpí za
vydatné zvukové kulisy. Na Taylors street jdeme na pozdní oběd do Nick's Lighthouse (Nikův Maják). Vzhledem
k místu byly ceny ještě přijatelné, pinta pivsona za 5-6 $, jídla mezi 15-20 $. Dal jsem si obří krevety se
zeleninou a rejží a opravdu super.
Bereme Uber a jedeme ke Golden gate. U infocentra děláme první fota, most je fakt mohutný. Celková délka je
2,7 km, rozpětí mezi pilíři je 1,3 km. Postaven byl mezi lety 1933 a 1937, obsahuje 5 jízdních pruhů a
chodníky po stranách. Ráno jsou směrem do centra vyhrazeny 3 pruhy, odpoledne se situace otočí – zrovna jsme
viděli v akci stroj měnící mantinely prostředního pruhu. Jdeme pěšky na druhou stranu, chodník je široký a
celkem velké množství lidí nevadí, zato hluk od svižné dopravy je postupně čím dál větší voser. Na konci
mostu jsme tak rádi, že jej opouštíme, a Tomík je rád, že našel kadibudku, sic hrozila kalamita ha ha.
Jedem na Battery Spencer, což je vyhlídka na záliv a most od západu. Na tomto místě byl betonový bunkr s
třemi obřími děly chránícími úžinu mezi lety 1997 a 1942. Dnes je zde pouze beton a plno turistů fotící most
při odpoledním / večerním světle. Asi hodinu zde zevlujeme, fotíme a jeden pivson taky zasyčí. Uberem jedeme
zpět do Berkeley, tentokrát přes Richmond Bridge, čímž uděláme takové kolečko okolo zálivu. Maník nás vyhodí
za tmy přímo u malé sámošky Franklin Bros. Market 3 bloky jižně od hotelu. Všude samí černoši, ne že bychom
byli rasisti, ale pro nás je to velký nezvyk :-) Kupujeme zásoby na zítřejší cestu vlakem a po potemnělé
sedmé ulici svižně mizíme na hotel. Honza dostává pochvalu za dnešní den, neboť jsme nachodili 16 km a to se
počítá !
Čtvrtek 10.10.
Ráno je repete – snídaně a notná porce televizních zpráv o požárech. Uber nás v 8:10 zavezl na nádraží v
Emeryville, kde nás čeká druhý šotovrchol dovolené – cesta vlakem č. 6 California Zephyr do Denveru ve státě
Colorado. Ve vlaku strávíme dle jízdního řádu 32 hodin a 28 minut a ujedeme vzdálenost 2 252 km průměrnou
rychlostí 69,3 km/h. Jízdenka kupovaná 3 měsíce dopředu vyšla na výborných 87 $ (cca 2000 Kč. ). Tentokrát
nedostaneme místenku, ale vagón nám přidělí průvodčí a v něm si můžeme vybrat místo dle libosti, které bude
poté označené cílovou destinací.
Vlak má podobné složení jako Coast Starlight: 2 lokomotivy P42, vůz na zavazadla a 8 patrových vozů
Superliner. Vepředu byly 3 lůžkové vozy, pak restaurační vůz, vyhlídkový (lounge) a 3 vozy na sezení
(coach). Nám byl přidělen předposlední vagón, ten poslední byl pouze pro úsek do Rena. Dále budu uvádět
jednotlivé stanice s časem dle jízdního řadu a odchylkou od něj a co se zajímavého dělo po cestě
Emeryville 9:10, +4
Odjezd se čtyřmi minutami zpoždění, Berkeley projíždíme plnou rychlostí tak 110 km/h, která za Richmondem
znatelně klesne.
Richmond 9:22, +5
Až do Martinezu jedeme podél zálivu s hustým lodním provozem, obytnou zástavbu střídají industriální zóny a
zásobníky na paliva.
Martinez 9:54, +4
Záliv překonáme po jednokolejném mostě mezi městy Martinez a Benicia, jinak je celá trasa až do Rena
dvoukolejná. Po mostě jedeme tak 50 km/h, ale poté následuje rovný úsek až do Davisu a většinou jedeme max.
rychlostí 127 km/h. Svršek je ale slabší a vlak chvílemi dost poskakuje. To už je na Superliner vozy co říct
! Těsně před Davisem stojíme před nádražím, protože do kříže projíždí nákladní vlak Union Pacific (2 lok,
pouze asi 35 vozů).
Davis 10:36, +12
Nádherné nádraží s logem Southern Pacific využilo poměrně dost cestujících a frčíme do hlavního města státu
Kalifornie.
Sacramento 11:09, +10
Větší pauza na vyluftování, čehož využíváme. Asi 5 řad za námi cestuje takový alternativní pár se 3 psy až
do Chicaga, takže každou větší pauzu mají vyvenčení. Trochu jsme měli obavu, že zvířata budou ve vlaku dělat
brajgl, ale jejich chování bylo celou cestu příkladné, palec nahoru ! Nádherná nádražní budova je trochu
bokem, přístup je dlouhým podchodem. Ze Sacramenta do Roseville jedeme hustě osídlenou oblastí a jdu na
prvního pivsona. Dávám se do řeči s jedním pánem a ten nadává na bordel okolo bezdomoveckých stanů u trati.
Prý je to stav mysli a i člověk s minimálními prostředky může mít okolí chudého bydlení čisté … Projíždíme
obrovské nákladové nádraží Union Pacific.
Roseville 11:36, +12
Zastávka Amtraku je jenom perón a malá bouda, původní hezká stanice je půl kilometru jižněji. Za Rocklinem
začíná stoupání a koleje pro jednotlivé směry vedou často daleko od sebe. Krajina se začíná víc zelenat.
Auburn jenom projíždíme, tuto stanici obsluhuje jediný pár vlaků „Capitols“, který ze ráno začíná a večer
končí. Rychlost vlaku je znatelně nižší, tak 70 km/h. Kousek před Colfaxem potkáváme protisměrný California
Zephyr č.5, jede včas.
Colfax 12:21, +24
V hezkém městečku (už 740 metrů nad mořem) stavíme 2x z důvodu krátkého nástupiště. Pak následuje řada
protisměrných oblouků, husté borovicové lesy a hluboké kaňony. Stále stoupáme a stoupáme pohořím Sierra
Nevada až do sedla Donner ve výšce 2110 mnm. Nádherné pohledy z vyhlídkového vozu si užívá kdo může, takže
je plno. Rychlost se pohybuje mezi 30 - 40 mph, tj. 48 – 64 km/h. Vrcholový tunel leží na přeložce z roku
1993 a má délku 5,5 km, v roce 2009 byl upraven pro provoz dvou kontejnerů na sobě. Následuje klesání k
městečku Truckee (1780 mnm), kde se využívá i trasa bočním údolím potoka Cold Stream a pak výhled na
stejnojmenné jezero.
Truckee 14:38, +20
Stále si držíme menší zpoždění, ale nic hrozného. Trochu rychleji jedeme údolím řeky Truckee do Rena. Jinak
nákladní doprava byla poměrně slabá, potkali jsme jenom pár vlaků, čekal jsem toho víc ...
Reno 16:06, včas
A jsme v Nevadě ! Vlak zde stojí půl hodiny, velká výměna cestujících. Železnice v centru vede pod úrovní
ulic, zakopání tratě bylo realizované v letech 2005 – 2014. Ani se nedivím, dlouhé nákladní vlaky znamenaly
slušnou dopravní paralýzu města. Vidíme kasína a rezorty, „největší malé město na světě“ je tím známe. Za
Sparks jedeme stále v širším údolí řeky Truckee, trať je už jenom jednokolejná, ale docela rychlá. Za
Fernely jedeme skoro stále 125 km/h a objednáváme si stůl v jídelním voze na 19:30. Začíná západ slunce a
polopouštní krajina se zbarvuje do červené, nádhera !
Vinnemucca 19:08, +2
304 km z Rena jsme ujeli za 2h 54min průměrnou rychlostí 105 km/h. Vlak na malé zastávce stojí 10 minut a
naposledy ten den nabízí luftovací pauzu. O půl osmé jdeme do jídelního vozu a je to docela zážitek. Jídlo
je sice dražší, ale velmi dobré, měli jsme kuřecí prsa s megabramborou a zelenými lusky za 18.5 $ S.
Jestlipak je v kuchyně Steven Seagal ha ha ? (viz film Přepadení 2: Temné území). K tomu dva pivsony a
základ na slušný spánek je položen. V 10 večer je čas zalehnout, deku a polštář jsem si na neurčitou
vypůjčil z letadla :-)
Pátek 11.10.
Noční pauzu v Salt Lake City jsem prospal, jenom mě na moment vzbudil Tomík, když šel ven a byl jsem na něj
údajně dost ošklivej ha ha. Ráno se po vydatném spánku budím asi v 6:40 těsně za Helperem a jdu do
obzíracího vozu sledovat ranní krajinu v Utahu. Pustá, ale současně krásná.
Green River 7:59, včas
Na malé zastávce nastupuje pár lidí a fičíme plnou rychlostí na východ. Kousek před Grand Junction poprvé
vidíme řeku Colorado, trať vede širším údolím této řeky.
Grand Junction 10:23, včas
Okresní město, první stanice ve státě Colorado a významný železniční uzel společnosti Union Pacific. Vlak
zde stojí 40 minut, doplňuje se palivo a mění část posádky. Jdu se podívat na lokomotivy, ta čelní P42 je
trochu otřískaná. Fotím jednoho cestovatele na jeho tabulku a zapředeme na chvilku řeč, samozřejmě se ptá
odkud jsem a pochvaluje mi, že jsme si zvolili na kus cestování po USA vlak. U nádraží objevuji poštovní
schránku a konečně odesílám pohledy ze San Francisca. V době elektronických zpráv to působí anachronicky,
ale líbí se mi, že tento způsob je stále možný. Dvě hodiny do další stanice jedeme stále údolím Colorada,
které je chvílemi užší a je na co koukat.
Glenwood Springs 12:10, +7
Ve stanici není žádný perón a tak průvodčí dává pro výstup / nástup dvojitý stupínek. Jinde bylo alespoň
nízké nástupiště, tak stačilo jednoduché štokrle; je to hezky vintage způsob jak se dostat do vlaku :-)
Údolí je opět užší, spíš se jedná o kaňon. Naproti přes vodu vede mezistátní dálnice I 70 ve svou stupních
nad sebou, jak je málo místa. U Dorseta se kaňon Colorada i trať stáčí na sever a začíná nejhezčí úsek dne.
V některých místech jsou vlevo a nad železnicí natažené dráty, které slouží jako signalizace pro případ
spadnutí kamenů. Někde je totiž nad kolejemi prudký sráz až skála a dole řeka, takže případná překážka na
trati by mohla mít fatální následky. Vlak celou dobu jede pomalu, tak 30-35 mph (48 – 56 km/h) a stoupá a
stoupá. Za Hot Sulphur Springs vyjíždíme na náhorní plošinu a lze vidět zasněžené Skalisté Hory vysoké přes
3000 metrů.
Grandby 15:12, +3
Pouze krátká zastávka a trochu rychleji jedeme teď údolím řeky Fraser. Na vodě je vidět led, v noci musí být
slušná kláda.
Fraser - Winter Park 15:50, včas
Nejvýše položená stanice na trase, 2610 mnm (!) a poslední před Denverem. Hory okolo mají přes 4m výšku.
Pobyt 10 minut, jdeme ven a je pěkná kosa, tak pár stupňů nad nulou. Turistické městečko působí dost
opuštěně, letní sezóna dávno skončila a do zimy je ještě čas. Za několik minut po odjezdu jsme v nejvyšším
bodě železnice - Moffatově tunelu. Ten byl vyrubán v letech 1922-28 a délkou 10 km je třetí nejdelší v USA.
Před jeho otevřením vlaky jezdily přes šílené klikatice až do průsmyku Rollins o 900 metrů výše ! A protože
je v tunelu tma, dáme si pivsona z vlastních zásob ha ha.
Za tunelem potkáváme nákladní vlak BNSF, 3 lokomotivy, 84 vozů a dvojitý postrk. Začne mohutné klesání, však
do Denveru musíme sestoupit o dobrý kilometr. Vidíme nádrž Gross Reservoir a časem pak „Big Ten Curve“, což
jsou protisměrné oblouky, kde lze občas vidět vlaky v opačném směru. My takové štěstí neměli, ale neva, cíl
se blíží. Čím dál hustější aglomerací směřujeme k nádraží Union, vlak při průjezdu nákladními nádražími
zpomaluje až zastaví. Do stanice nelze zajet z našeho směru přímo, takže asi kilometr suneme.
Denver 18:38, 36 minut náskok !
Teda včasnost našeho vlaku byla vynikající, takový náskok bych nečekal. Na webu jsem totiž našel, že
průměrné zpoždění za poslední měsíc na příjezdu do Denveru bylo zhruba jedna hodina, takže cokoliv menšího
jsem považoval za plus. A dopadlo to ještě lépe ! Celkem hodnotím tuto trasu velmi pozitivně, bylo rozhodně
na co koukat. Krajina se měnila od pouštních pustin přes kaňony a lesy po vysokohorské planiny. Vlak byl
velmi pohodlný, sklopné sedačky nabízeli luxus jako v první třídě, místa na nohy bylo královsky a překvapivě
dobře jsem se vyspal. Snad i kamarádi ha ha. Za 87 $ se jednalo o skvělý poměr cena / výkon.
Chvilku čekáme na Uber a jedeme na hotel nedaleko letiště. Teoreticky bychom mohli jet i příměstským vlakem,
co jezdí na letiště, ale zastávka je od hotelu 2.5 km. Baymont by Wyndham poskytl přijatelné ubytování na
jednu noc, byť dvojité postele byly pro dva středoevropské bůčky trochu úzké. Zítra si půjčíme auto a budeme
pokračovat zpět do Kalifornie gumokolně. Večer ještě zajdem nakoupit pár pivsonů do liquer shopu a pak
večerní klid a pohoda na pokoji.