1.-3.den
Neděle 6.10.
Tak je tady den D, hodina H a nás čeká dlouhá cesta Praha – Mnichov – Curych – Los Angeles. První část cesty
do bavorské metropole je vlakem a po přespání v hotelu nedaleko letiště nastoupíme do letadla Swiss Air.
Z Prahy do Chebu jedeme pendolinem 512 v 10:45. Kamarádi jedou už z Perníkova, vlak má na příjezdu asi 10
minut zpoždění, ale to vůbec nevadí, protože na pražském hlavním nádraží má pauzu 26 minut. Na trati Praha –
Cheb je vlak veden v taktu linky Ex6 v objednávce státu, čili bez povinných místenek. To se ukazuje jako
určitá slabina: vlak je přesáčkován, v každém voze stojí asi 20 lidí, v pendolinu je to horší než v klasické
soupravě. Naštěstí máme místenky na čtyřku uprostřed. Je zrušen minibar, prostě neprojede, takže pro pivsony
se musím prodrat dva vozy vedle do „hospody“ :-) Ze Smíchova do Radotína jedeme pouze 50 km/h, začala
modernizace tratě. V údolí Berounky jedeme 80 – 100 km/h a na vyšší rychlost se rozjedeme až za Berounem.
Okolo Hořovic klopíme 150-155 km/h, v Holoubkově 140 km/h a za Rokycanami i Ejpovickým tunelem pouze 120
km/h. Přesto dojedeme do Plzně s malým náskokem, protože jízdní doby jsou dělané na klasickou soupravu.
Obsazení vlaku na odjezdu z Plzně se sníží, přesto pár lidí stojí. Michal obdržel pochvalu za donesené
pivsony, a dokonce přidal i oříšky, takže jsem mu smazal černé body za drzost v úseku Praha – Plzeň ha ha. Do
Pňovan jedeme 140 – 150 km/h a pak se rychlost citelně sníží. Další pivsonu donesl Honza za Stříbrem a na
palubě je správná nálada ! Nemyslete si, že jsme nějací ochmelkové, neb točené pivo v pendolinu je pouze
třetinkové. V Chodové Plané křižujmeme s vlakem linky Ex6 a výsledkem je 5 minut zpoždění, které do Chebu
stáhneme pouze o minutu. Zde je rychlý přestup na spěšňák do Norimberka – dle JŘ 8 minut, ve skutečnosti
pouhé 4 minuty. Vystartoval jsem s předstihem, abych našel vhodné místo v přední části jednotky DB ř. 612,
ale kamarádi nějak zaostali a sedli si do druhé části. Tak jsem se musel vrátit a sedět vedle Tomáše pozadu,
dostal za to černý puntík :-)
Vlak na odjezdu z Chebu byl opět plný přes 100%, asi 15 lidí stálo, pak že se nejezdí přes hranice … Cesta
motorovou naklápěčkou ubíhá svižně, ale na vlacích je znát, že už mají něco za sebou. V Norimberku máme 40
minut na přestup na rychlovlak do Mnichova s odjezdem v 15:57. Jen ho nemůžeme najít na odjezdové tabuli a
postupně zjišťujeme, že uvázl někde u Erfurtu a jede náhradní souprava. Dobře, pouze informování je na
německé poměry trochu chaotické. Náhradní vlak ICE přijíždí s malým zpožděním zcela obsazený. Hodinu do
Mnichova postojíme ve vestibulu druhého vozu a Tomášovi smažu černý bod, protože se s námi podělí o 2l
velepixlu svijanského ležáku. V prvním úseku do Ingolstadtu je rychlost 250 km/h, za tímto městem klesne na
150 km/h.
S pár minutami zpoždění dorazíme do Mnichova a jdeme na večeři. Před nádražím je plno arabů a tmaváků, mám z
toho trochu divný pocit. Původně jsem měl v plánu pivovarskou hospodu Augustiner, ale omylem zapadneme do
bližší pivnice Bavaria. Michal začal psát také deník, teď jde o to, aby neopisoval ha ha. Večeře - skvělé
čevapčiči, dva pivsony a navrch dršťková od číšnice za malé dýško :-) No toto, 1.5€ tuzéru není přece
málo.
Příměstským vlakem v 18:50 jedeme do Erdingu, 50 minut je docela utrpení, vlak staví na každé mezi co 2-3
minuty. V 19:40 sedáme do taxálu k hotelu Holiday Inn Express Munich Airport ve vesnici Schwaig, kam nás
zavezl turek pohodlným meďákem za 10 minut a za 26.80€. Sám si řekl o dýško 3.20€, aby to bylo rovných 30€,
ani jsem neměl čas zareagovat :-) Hotel byl za únosných 85€ / 2 lůžkový pokoj / noc i se snídaní. Večer jsme
ještě na recepci objednali ranní odvoz v 7:30 na letiště (5€), dali ended drink a šli spát.
Pondělí 7.10.
Po solidní snídani zabalíme a čekáme na mikrobus na letiště. Ten dorazí s malým náskokem a za 10 minut v
7:43 vystupujeme na moderním mnichovském letišti. Po automatickém odbavení zavazadla v terminálu 2 jdeme na
gumovláček, který spojuje dvojku se satelitním terminálem. Neosobní prostředí letiště na mě působí trochu
futuristicky a trochu orwellovsky, skoro všichni čumí do telefonu, je to jako epidemie. Letí nám to od brány
K22, času dost. Tomáš jde na masážní křeslo, chvilku čtu, pak záchod, východ, náchod a jde se do letadla (A
320) směr Curych.
Odlet skoro včas 9:27, přílet 10:15, instantní krátký přískok bez něčeho zvláštního. Malé občerstvení (kafe,
čaj, voda, miničokoláda) potěšilo, stejně tak jako výhled na alpské velikány na jihu. Z Curychu nám to letí
ve 13:10, máme skoro 3 hodiny na přestup. Opět musíme gumovlakem na jiný terminál, malé zpestření způsobil
Honza, když mohutně hledal krytu objektivu :-)
V 11:10 jdeme na pivsona, 8 franků je cena nemalá, ale žízeň je větší ha ha. V pravé poledne jsme prošli
předimigrační kontrolou, pouhé dvě otázky. Zase čekáme a čekáme, Michal je nervózní jako sáňky v létě :-) Ve
12:40 začne sáčkování do mohutného Boeingu 777, který nás za 11 hodin dopraví do slunné Kalifornie. Kamarádi
jsou poněkud roztrpčení ze sezení v ekonomické třídě, snad čekali trochu více místa a pohodlí. Ono
ekonomická klasa v dálkovém letu bez ohledu na dopravce je vždycky sardinkárna, která se musí přežít za
pomocí pivsonů a případně štopičky :-)
Odlet včas, po hodině začne servis, celkem jim to odsejpá. Prefabrikované jídlo je jistě plné éček, leč
lepší než nic. Zajímavý je přelet nad Grónskem, stovky kilometrů ledové pustiny. Sice se jedná o denní let,
ale posádka zatáhla žaluzie na oknech, takže vzniklo přítmí, kde se dá urvat několik hodin nekvalitního
spánku. Nad severní Kanadou dojdu do kumbálu pro pišingr, ale beru jenom tři, chudák Míša zůstal opomenut :-)
Pak začíná zajímavější část letu, postupně jsou vidět Skalisté Hory, národní park Zion, jezero Mead,
Mohavká přírodní rezervace a pak Kalifornie. Při sestupu nad megapolí metropolitní oblasti Los Angeles jsou
vidět rozlehlá předměstí, skladištní oblasti, mnohaproudé dálnice a několik velkých seřaďovacích nádraží.
Přistání na monstrózním mezinárodním letišti Los Angeles bylo zcela včas, pak se poměrně dlouho popojíždělo
a čekalo, než jsme zajeli ke stojánce. Dlouhé chodby a průchody nás zavedou k imigrační kontrole. Z té jsme
měli trochu vítr, neb imigrační úředník je velký pán. Nejprve bylo potřeba naskenovat pas a ksicht u
samoobslužného stroje (zase orwell), mě to trvalo řadu pokusů, zřejmě mám špatnou hlavu :-) Pak nás čekala
dlouhá fronta, bylo to snad na hodinu a vzhůru na pohovor. Ten proběhl hladce, tři jednoduché otázky a
štempl byl v pasu. Kamarádi to měli podobně snadné, za to je potřeba imigrační pochválit.
Po vyzvednutí zavazadel jdeme před příletový terminál najít zastávku autobusu do centra. První dojem je
docela drsný, všude plnou aut, mikrobusů, autobusů, infrastruktura je zřetelně poddimenzovaná. Nějaký hejsek
nám nabízí nelicencovaný mikrobus do centra za stejnou cenu jako Flyaway bus, to tak, kdoví co jaké prdele
by nás odvezl. Po chvilce hledání jsme na správném stanovišti a za 10 minut odjíždíme v 18:00 do centra.
Jedeme po mnohaproudé dálnici I 105 a pak I 110, cesta je rychlá a plynulá, což je i tím, že jedeme „proti
proudu“. V opačném směru je provoz mnohem silnější a občas stojí. Autobus nás vyklopí za tmy u nádraží Union
na severovýchodním okraji centra. Platba za svezení byla až po výstupu – přísná a spravedlivá řidička mě
ukáže budku s pokladníkem, kde mám uhradit jízdné (9.50 $ / osoba) a až poté nám vydá zavazadla.
Afroameričan drsného vzhledu bere pouze karty, nikoliv hotovost.
Ubytování máme dopředu zamluvené v Metro Plaza Hotel, v podstatě jediná možnost v docházkové vzdálenosti od
nádraží. To musíme podejít mohutným podchodem a nádhernou halou, kterou si zítra před odjezdem důkladněji
prohlídneme. Okolí působí drsněji, na ulicích není moc lidí a když už, často se jedná o svérazné týpky. Před
vchodem do hotelu řeší recepční asijského původu nějaký problém s policistou, který si zapisuje do bloku.
Pokoj – 2 obrovské postele stál 4 400 Kč / noc, žádná láce.
Po ubytování jdeme na malý omrk okolí, snad že dáme dva pivsony na dobrou noc. Hotel se nachází na kraji
čínské čvrtě a ta je dokonale pustá. Všude je zavřeno, funguje jen pár restaurací s mořskými plody, ulice
prázdné. Obejdeme několik bloků a při cestě zpět k hotelu narazíme na bistro Philippe's jeden blok vedle.
Mají i točené pivo, no trochu se nám točí oči z cen mezi 6 až 8 $ za pintu. Ale co, dáváme ALE a pak ještě
IPU a třeba uznat, že velmi dobré chuti.
Úterý 8.10.
Díky časovému posunu mám trochu problém se spaním, v noci ve 3 budím. Pak ještě zaberu, ale stejně jsem
vzhůru před nastaveným alarmem chvilku po 6 hodině. Kamarádi na tom nejsou lépe, ba naopak a tak sledujeme
rychlý východ slunce. Od 6:30 je snídaně, tak jdu na ní s náskokem. Nebyla to žádná sláva – slabé kafe mdlé
chuti, podivné sladké pečivo o ničem, o toustovém chlebu ani nemluvě. Navrch nějaká chemická aditiva, vše na
plastu včetně příborů, snad to recyklují. Než odejdeme z hotelu tak omrkneme okolí, zda neotevřel nějaký
obchod, hned jeden je vedle recepce, ale poptávané sendviče nebo bagety na cestu vlakem nemají. Divné.
V 9h opouštíme hotel a čeká nás jeden z šotovrcholů této dovolené – cesta vlakem č. 14 „Coast Starlight“
(hvězdné pobřeží) společnosti Amtrak z Los Angeles do Emeryville naproti San Franciscu. Trasu dlouhou 755 km
ujede vlak za 11h 44min, což dává slabší průměrnou rychlost 64,3 km/h. Jízdenky jsem kupoval 3 měsíce
dopředu velmi snadno přes e-shop za slušných 66 $ / osoba (cca 1510 Kč). Vlak má cílovou stanici Seattle ve
státě Washington, kam dorazí druhý den v 8 hodin večer.
Union Station je hlavní železniční stanice v Los Angeles a slouží dálkové, příměstské a městské (LRT)
dopravě. 12 kolejí slouží pro Amtrak / Metrolink a 4 speciální koleje pro LA Metroline (elektrizovaná
městská železnice, něco mezi tramvají a vlakem, v centru vede pod povrchem). Nádherná budova z roku 1939 je
postavena v mixu misijního a art deco stylu. Odbavení je trochu oldschoolové – po předložení vytištěné
jízdenky obdržíme ručně psané místenky do posledního vozu a pak se můžeme posadit do speciálně vyhrazeného
prostoru pro zákazníky Amtraku. Zbývající čas využijeme i pro nákup cestovního proviantu v dobře zásobeném
obchodě a asi 25 minut před odjezdem je vyhlášen nástup.
Řazení vlaku: 2 lokomotivy P42, vůz na zavazadla a 9 patrových vozů Superliner. Vepředu byly lůžkové vozy,
pak restaurační vůz, vyhlídkový (lounge) a 3 vozy na sezení (coach). Lokomotivy P42 a odvozené modely
vyráběl General Electric v letech 1992 až 2001 a celkem dodal 321 kusů pro Amtrak, Via Rail Canada a
Metro-North. Výkon 3170 kW (tj. 6340 kW ve dvojici) zajišťoval slušnou dynamiku jízdy.
Odjezd byl zcela včas po zahoukání a zvolání „all aboard“ (všichni na palubu) v 10:10. Pohodlí vozu na
sezení bylo výtečné – široké sedačky umožnili výrazné naklopení, místa na nohy bylo královsky a chodidla se
dali se opřít o stupačky. Přirovnal bych to k business třídě v letadle. Pomalu jsme jeli okolo okresní
věznice a bývalého stavědla Mission Tower. Za pár minut jsme se napojili na skoro vyschlé koryto Los Angeles
River a zrychlili na sever. Maximální rychlost vlaku je sice teoreticky 100 mil za hodinu (161 km/h), ale
takovou rychlost koleje a zabezpečení zdaleka neumožňují. Tam, kde není přenos kódu na vlakový zabezpečovač,
tj. jezdí se vizuálně na návěstidla, je federálním železničním úřadem (FRA) stanovena maximální rychlost 79
mil/h (128 km/h). To je prakticky celá kolejová síť vyjma severovýchodního koridoru a několika úseků v okolí
Chicaga. Ono i kdyby se jelo „pouze“ 79 mil /h, ale konstantně, tak by průměrná rychlost vlaku Coast
Starlight byla výrazně vyšší. Řada úseku je ale pomalejších, hlavně obloukovitá trasa mezi Santa Barbarou a
Paso Robles, kde rychlost klesá až na 30–40 mil/h. Dále je v jízdním řádu „vata“ na stažení zpoždění, které
na převážně jednokolejné trati s nízkou propustností může lehce nastat.
První část trasy v úseku LA – Chatsworth vede hustou zástavbou, zde je trať ještě většinou dvoukolejná a
vlak jede svižně 110 – 120 km/h. Tuto část obsluhuje i příměstská doprava Metrolink, která je soustředěna
hlavně na ranní a odpolední špičku. Vyjma domů, silnic a různých skladišť jsou vidět i stany a chatrče
bezdomovců rozesetých kolem tratě. První tunel je u Stoney Point, je vidět kopec posetý kameny. Jdu koupit
do dolního podlaží lounge první pivsony a není to tak jednoduché ha ha. Jeden člověk = jeden pivson, nemohu
vzít 4 pro celou partu ! Cena za třetinku je pěkně mastná, podle druhu od 5.5 do 7.5 $. Beru Stone IPA a
jsem mile překvapen výtečnou chutí. Kluci mají Sierra Nevada Ale, jen Honza dává Budweiser, což není pivo,
ale nápoj pivního typu :-)
Cesta příjemně odsejpá, krajina sice není kdovíjak spektakulární, je ale zcela jiná než u nás, tak je na co
koukat. Za Oxnardem u Ventury konečně vidíme Tichý oceán, a tak tomu bude střídavě až před San Luis Obispo.
První větší pauza je v Santa Barbara (12:30-40, včas), kde je i slušná výměna cestujících. Vyjma vlaku Coast
Starlight sem jezdí z LA i koridorové vlaky „Pacific Surfliner“, a to 5 párů spojů, 2 dokonce pokračují až
do San Luis Obispo (SLO). Ty obsluhují více stanic než náš vlak, který jede do SLO non-stop 2h 20minut !
Tichý oceán se neomrzí, jen se hůř fotí kvůli odleskům z oken. Naproti nám sedí týpek, co jede do Paso
Robles a ucucává vína ukrytého v tašce. Hodím s ním řeč i ohledně vlastního alkoholu, který je zapovězen -
dle regulí Amtraku lze konzumovat pouze to, co se koupí na palubě. Mávne nad tím rukou a že to neřeší. Nám
naopak dá palec nahoru za kvalitní piva, jen Honzův Budweiser pohaní :-) Půl hodiny před SLO projíždíme
leteckou základnu Vandenberg, odkud startují i rakety Space X. Malá část základny je vidět z vlaku, což je
jediná šance na pohled, silnice vede úplně jinudy a není z ní nic vidět.
Těsně před SLO křižujeme včas protijedoucí Coast Starlight a pak máme 20 minut pobyt. Posádka rozhlasem
doporučuje nadýchat se čerstvého vzduchu a protáhnout si nohy, nástupiště se naplní lidmi. Odjezd byl v
15:35 včas a pak nastal velmi hezký úsek, kde trať stoupá ostrými oblouky do vrcholového tunelu o 300
výškových metrů výše. Rychlost klesla na nějakých 30-40 mil/h (48–64 km/h), občas je vidět v protisměrných
obloucích téměř celý vlak. Za tunelem je sice trať výrazně přímější, ale stále jedeme tak 40 mil/h, tipuji
že kvůli pomalým jízdám. V Paso Robles, kde je malá stanice bez obsluhy máme 18 minut zpoždění.
Pak se vlak naštěstí docela rozjede a údolím řeky Salinas jedeme hodinu a 40 minut non-stop do stejnojmenné
stanice. Je vidět řada vinic, holé kopce nad nimi zabarvuje klesající slunce. Dáme ještě jednoho pivsona,
při cestě chutná výtečně, jen ta cena mohla být nižší. Salinas +13 / +20, z nějakého důvodu prodlužujeme
pobyt. Po odjezdu nás zaujalo velké stanové městečko vedle kolejí, v tak bohaté a mocné zemi to působí dost
nepatřičně. Díky vatě v jízdním řádu jsme v San Jose zcela včas, paráda. Průvodčího prosím o to, zda můžeme
jet místo do Oaklandu o stanici dál do Emeryville, že si klidně připlatíme. Původně jsem totiž plánoval
nocleh přímo u vlakové stanice Oakland na náměstí Jacka Londona, ale kamarádi po přečtení recenzí vyměkli a
rezervovali La Quinta v Berkeley. Jízdenky jsem ale měl už koupené právě do Oaklandu. Průvodčí vzal fixu, na
místenku místo OAK napsal EMY a to bylo vše, žádný doplatek nechtěl !
Do Emeryville jsme dorazili dokonce s malým náskokem ve 21:50. Michal v chytré tabulce zajistil odvoz
Uberem do 3 km vzdáleného ubytování. Čekali jsme asi 15 minut a Ford Focus nás za pouhých 9 $ dopravil přímo
k recepci (22:18). Uber jsme ještě využili několikrát a vždy fungoval řádně bez nějakých problémů. V
Berkeley jsme měli dvě noci v La Quinta by Wyndham, hlavní důvod byl finanční, ceny za vodou v San Franciscu
byly minimálně o 50% vyšší.