7.-9.den
Sobota 12.10.
Noc byla trochu slabší, ale slunné ráno je na pohodu. Snídaně je opět poněkud fejková, kde je full american
breakfast ? Kamarádi berou Uber k letišti do autopůjčovny Alamo, kde máme rezervovaný vágn Toyota Rav 4. Zatím
počkám na pokoji, aby se nemuseli tahat se zavazadly, a prohlížím si plán dnešní cesty. Máme dojet až do
městečka Ouray přes Skalisté hory s průsmyky až 3000 mnm. Za hodinu a něco jsou zpátky a prej budu čučet co
máme za povoz. Jdeme z hotelu a Honza přijíždí velevozem (z mého laického pohledu) - GMC Acadia. Sice jsme
si museli doplatit, ale nebývalé pohodlí to vyvažuje víc než bohatě.
Jedeme zpět k centru a lze vidět sluncem osvětlený pás Skalistých hor západně od města. Po I70 objíždíme
město, pod Goldenem odbočíme na jih po CO 470 a pod Morrisonem konečně na západ po US 285. Míjíme města a
střediska Aspen Park, Conifer a Bailey, hory se zvyšují, pěkné pokoukání. Za Grantem je první z průsmyků,
Kenosha pass ležící 3042 mnm. Pauza, focení všeho možného, trochu zírání a jedeme dál. Pak sjedeme na
náhorní plošinu okolo městečka Fairplay, silnice je vidět mnoho kilometrů dopředu. Další průsmyk je Trout
Creek (pstruhový potok) pass nad Buena Vista ve výšce 2848 mnm, naproti přes údolí řeky Arkansas se tyčí
velikáni vysocí až 4300 mnm.
Pod Buena Vista odbočujeme na jih a jedeme mimo jiné i okolo nepoužívané železnice Pueblo – Salida –
Tennessee pass – Glenwood Springs. Na kraji Poncha Springs se stavujeme na oběd v americko-mexické Tony's
Restaurant - zvenčí nic moc, ale jídlo bylo dobré za solidní ceny. A teď směr západ ! Stoupáme po US 50
k dalšímu průsmyku, a to na naší cestě nejvyššímu Monarch pass s výškou 3450 mnm ! I ve 3h odpoledne je
venku slušná kosa, takže 15 minut stačí a pokračujeme dál. Postupně klesáme podél potoka Tomichi k městu
Gunnison. Údolí je široké a hory okolo se naopak snížili na pouhých 2700-3100 mnm.
Za městem projíždíme okolo nádrže Blue Mesa. Okolí přehrady skýtá nádherné scenérie, takže je stále co
fotit. Pod hrází teče řeka Gunnison v úzkém a hlubokém kaňonu, takový závdavek k tomu, co nás čeká. 10 km
před Montrose odbočíme na sever na užší silnici směr národní park Black Canyon of the Gunnison. Jedná se o
méně komerční záležitost a že je na co zírat ! Úzký kaňon je velmi hluboký, třeba u vyhlídky „Malovaná Zeď“
je sešup přes 700 metrů, největší hloubka je 829 metrů. Do nejužších míst se slunce dostane jen na půl
hodiny denně. Prozkoumáme 5 vyhlídek, z parkovacích míst je to k nim kousek, 200 – 500 metrů. V pozdním
odpoledni potkáváme málo lidí a stíny zahalují vnitřní partie kaňonu. Klid a pohoda umocňují celkový dojem
z tohoto přírodního monumentu.
Odjíždíme zpět k US 50 a na kraji Montrose bereme PHM a občerstvení. Maloměstem projíždíme již za tmy a
v 19:30 jsme v Ouray. Ubytování na jednu noc máme v River's Edge nedaleko centra. Pokoj je zatím největší co
jsme měli, 3 postele a vydržkoval jsem si singl ha ha. V noci je pěkná kosa, nabalíme se a jdeme alespoň na
rychlou prohlídku centra. To působí hodně příjemným dojmem, domy jsou jako z filmu. Chceme navštívit výčep
v minipivovaru, ale ten ve 21h zavírá (co to je za pajzl ?), tak bereme zavděk sousedním barem Silver Eagle
Saloon. Slušná IPA za 5 $ byla pěknou tečkou za pohodovým dnem.
Neděle 13.10.
Teprve ráno za světla zjišťujeme, že Ouray leží v hlubokém údolí je obklopené pěkně vysokými horami. Slunce
je již osvětluje, ale městečko je stále ve stínu. Odjíždíme v 8:30 a čeká nás nejdelší etapa za celou
dovolenou, přes Silverton, Durango, Monument Valley až do Page v Arizoně. První část do Silvertonu vede po
Million Dollar Highway. Jak už napovídá název, silnice dokončená v roce 1924 stála na tu dobu horentní sumu.
Nejvyšší bod leží v sedle Červených Hor ve výšce 3360 mnm ! Strž pod silnicí je zapadaná zledovatělým sněhem,
který zřejmě za celý rok neroztál.
Silverton je turistické městečko s barevnými domy a pravidelnou sítí ulic. Na 12. východní ulici nedaleko
centra má konečnou úzkorozchodná železnice z Duranga. Na jihozápadě státu Colorado se původně nacházela
rozsáhlá síť železnic společnosti Rio Grande & Western s úzkým rozchodem, do dnešních dob se zachovalo pouze
torzo v podobě několika turistických tratí. Do Duranga jedeme opět do hor, silnice US 550 vystoupá až do
výšky 3300 mnm, železnice vede úzkým údolím řeky Animas. U Rockwoodu si chceme počkat na vlak na sever, ale
bohužel dle sdělení dělníků na trati už jel.
V 11h jsme v Durangu a stihneme vyfotit příjezd motorového vlaku. Pak si jdeme prohlédnou musejní expozici
do depa v bývalé rotundě - vystavené věci od modelů po lokomotivy jsou poněkud nahuštěné, no je na co
koukat. Čas letí, takže v poledne zvedáme kotvy a Tomík trochu bloudí Po US 160 směrujeme na západ přes
Mancos a Cortez na Four Corners Monument. Za 10 dolarů jsme vpuštěni na místo, kde se setkávají státy
Arizona, Colorado, Nové Mexiko a Utah. Místo s vlajkami, kde se všichni fotí je ohraničeno do čtverce stánky,
kde indiáni nabízejí cetky. Obsazena je jich sotva čtvrtina, asi o ten drek není moc zájem. Celkově mírné
zklamání, takže po 20 minutách frčíme dál na západ.
Okolí silnice UT 162/3 je pěkný sušákov, bydlet v takové depresivní krajině nebude žádný med. Zajímavé je
okolí městečka Bluff, kde je na severní straně řada vysokých skal. Silnice je vidět na kilometry dopředu,
což ještě zvyšuje dojem velkého prostoru. Postupně přibývá stolových hor a hřebenů, předzvěst dnešního
vrcholu. Mexican Hat (mexický klobouk) je zajímavý útvar kousek před mostem přes řeku San Juan. Frčíme dál a
za několik minut se nad obzor vyloupnou první útvary Monument Valley – sice proti slunci, ale famózní !
Stavíme a děláme první fota z vyhlídky, odkud běžel Forest Gump.
Projedeme mezi útvary Eagle Messa a Stagecoach a odbočíme ke kase nedaleko Mitchel Messa. Neplatí zde roční
průkaz pro národní parky, ale vstupné 20$ / vůz je přijatelné. Pak jedeme po prašné cestě klasické kolo mezi
stolovými horami a byť se jedná trochu o bůčkov, je to super. Tím, že jsme zde pozdě odpoledne již počet
lidí není tak vysoký a slunce postupně zabarvuje útvary do červena. Občas zastavíme a jdeme pár minut na
zajímavé body a vyhlídky, 2 hodiny uplynou jako voda. K tomu nám ve vágnu hrajou Tři Sestry, no stres.
V 6 večer při západu slunce odjíždíme, k pumpě Shell u města Kayenta se dostáváme už za tmy. Chtěl jsem
koupit pivsony, ale prd, nevedou (to jsou móresy). Na křižovatce US 180 a AZ 98 zabočíme za sever a za tmy
směřujeme do Page, tam dorazíme v půl deváté. Před městem vidíme osvětlenou uhelnou elektrárnu Navajo
Generating Station, které má pouhé dva měsíce provozu před sebou. Ubytování máme v motelu Roadway Inn přímo
v centru. Tentokrát jsme se rozšoupli a vzali dva velké pokoje, cena asi 80 $ za jeden byla solidní.
V obchodáku Safeway bereme pivsony, mohutná nabídka až se tají dech a ty libové ceny a pak na motelu
provedeme zhodnocení dne.
Pondělí 14.10.
Po dvou dnech delších přejezdů bude ten dnešní víc na pohodu, budeme se pohybovat pouze v okolí města Page
čítající 7500 obyvatel. Může se to zdát málo, ale v okruhu s průměrem řekněme 200 km je to zdaleka největší
sídlo ! Město je tedy přirozeným turistickým centrem pro výlety do okolí a poskytuje vše potřebné. Počet
obyvatel šel výrazně nahoru v 60.letech kvůli stavbě přehrady Glen Canyon Dam. Po trochu lepší snídani (bylo
i vařené vajuldo) jedeme v 8:30 na první zajímavost, a to Horseshoe Bend – podkovovitá zákruta na řece
Colorado 7 km jižně od města. Zaplatíme vstupné 10 $ na vágn (v pohodě) a jdeme asi půl kilometru k první
vyhlídce. Ta leží asi 300 metrů nad řekou a není problém jít přímo na hranu a koukat do velké hlubiny dolů.
Až z toho trochu mrazí, hlavně Honzík má trochu obavu … Postupně projdeme pár set metrů vlevo i vpravo, lidí
zatím není až tolik, ale postupně to houstne, při odchodu potkáváme téměř nepřetržitý proud lidí a
parkoviště je skoro plné.
Druhá zajímavost v plánu je Water Holes Canyon (dá se říci kaňon vodních děr) ležící 5 km na jih. Pískovcová
soutěska, kde teče voda velmi vzácně – zpravidla při přívalových deštích – nabízí zajímavou hru světel a
barev. Někde ani není vidět nebe, jak je úzká a hluboká. Známější kaňon tohoto typu – Antelope Canyon – jsme
úmyslně vyřadili a zvolili tento, neboť nemáme zájem se tlačit v davu, nehledě na nižší vstupné, které i tak
dosahovalo astronomické částky 56 $ / osoba. Území totiž patří Navahům a ty si prohlídku nechají tučně
zaplatit. Nakonec jdeme tři (Michal, Tomáš a já), Honza zatím bude honit foťákem kamiony na US 89 tzv.
Paningem. Do odjezdu na výchozí bod čekáme skoro 3 hodiny, naštěstí jsou lavičky zastíněné, takže silné
arizonské slunce nevadí.
Ve 12h jedeme dodávkou řidič + průvodce + pouze my tři na výchozí bod asi 3 km daleko a čeká nás hodina a
půl pomalé a pohodové procházky. Focení povoleno, ale natáčení nikoliv. Průvodce nám povídá o kaňonu a jde
trochu před námi, aby vypátral případné hady. No brrr. Po 5 minutách sestupujeme mezi skály a začíná první
úzká část. Načervenalý pískovec tvoří zajímavé tvary vymodelované prudkou vodou (když dorazí), které jsou
různě nasvícené. Nádhera, je ticho a klid a oceňujeme, že jsme sami. Pak se kaňon trochu rozestoupí a zase
zúží, v jednom místě se Tomík málem zapresoval břuchem :-) Okolo půl druhé jdeme do finále a po schodem
nedaleko silničního mostu přicházíme k výchozímu bodu. Velká cedule upozorňuje, že dýško je velice ceněno
(jak by ne !), tak průvodci dáme 5 $, poděkujeme a uděláme společné foto. Stálo to za to a jsme velice
spokojení.
Ve 2 odpoledne jsme na vyhlídce na přehradu Glen Canyon Dam. Tam skoro nikdo není, takže si konečně otevřu
pivsona ha ha. Přehrada vysoká 220 metrů (4.nejvyšší v USA) byla postavena v letech 1956 – 1966 a naplnění
trvalo až do roku 1980. Výkon je 1320 megawatt, druhý největší na jihozápadě po Hooverově přehradě. Jezero
zadržené hrází se jmenuje Powellovo podle člověka, který první projel kaňonem Glen v roce 1869 na člunu. Pak
přejedeme most těsně před hrází a na chvilku se stavíme v návštěvnickém centru lehce se dovzdělat ha ha.
Měli jsme ještě zájem se jet podívat přímo k jezero do rekreační oblasti Wahweap, ale za vjezd chtěli příliš
vysoké výpalné, tak točíme zpět na město.
Jako poslední zajímavost dne se jedeme podívat na uhelnou elektrárnu Navajo Generating Station. Tři komíny
vysoké 236 metrů tvoří dominantu od východu. 18. listopadu bude ukončen provoz elektrárny po 46 letech.
Dopravu uhlí zajišťovala elektrizovaná trať Black Mesa and Lake Powell Railroad, poslední vlak přijel
26.srpna. Trať vede od dolů u města Kayenta a je dlouhá 126 km, napájení bylo nezvykle vysoké 50 kV. Provoz
zajišťovali lokomotivy E60C-2, které původně dodala GE pro Mexiko. Teď je trakce už vypnutá a na několika
místech jsme viděli prověšené vedení. Na východě lze vidět mohutný skalní útvar Spící Indián a pak jedeme
zpět.
Na motelu si dáme chvilku odpočinek a za soumraku jdeme na večeři. Nejprve se ale stavíme na aperitiv ve
Fiesta Mexicana Restaurant a dáme si Margaritu, populární nápoj v USA a Mexiku. Je to koktejl z tequily,
pomerančového likéru a limetkové šťávy. Barman – nerudný mexičan – nás trochu přehlíží, ale po 5 minutách
bere objednávku. Pití je pro nás nezvyklé chuti, ale dobré, silné a člověk jej za chvíli cítí v kebuly ha
ha. Pak popojdeme vedle do Big John's Texas BBQ na jídlo. Chvilku čekáme ve frontě u pultu, neboť všude je
plno a musíme vyčkat přidělení stolu (žádné že si člověk sedne kam chce). Místa u delšího podélného stolu
sdílíme se třemi němci ze Saska a trochu hodíme řeč. Na stole je velekýbl buráků, takže loupeme a šlupky
házíme na zem jako všichni, je to takové buranské :-) K jídlu mají hlavně věci z grilu, samá nezdravost,
většinou si dáváme výběr (sampler), kde jsou uzená žebra, klobása, pečené maso atd. Pivo je bohužel jenom
lahvová třetinka za 5 $, ale co už, na suchu nebudeme. K tomu hraje na pódiu hudba směr country a rocku,
došlo i na Dire Straits a docela jim to šlo. Celkový dojem je správně echt americký. Pak zbývá už se jen
odkulit na motel a říci, že dnešní den byl zase super.