10.den - Sobota 25.1.

V noci bylo trochu chladno, je znát že jsme na vysočině (Kameronské, nikoliv Českomoravské ha ha). Avšak slunečné ráno zvalo ke špacíru, tak jsme nelenili a vydali se po cestě č. 10 západním směrem. V plánu byl okruh přes Brinchang, kde bychom měli být okolo poledne a zpět po východní straně do Tanah Rata. Najít začátek stezky už trochu drhlo a značení dál byla kapitola sama pro sebe. Většinou ale kvůli hustému porostu byla cesta celkem patrné, potížové byla rozcestí. Potkali jsme mladíka z Madeiry, tak Štěpán, který ji navštívil před několika měsíci hned zapředl hovor.

Po nepříliš kvalitní stezce, kde byl sem tam trochu výhled jsme nakonec dorazili k první výspě civilizace, a to trafostanici západně od golfového areálu. Pak už byla orientace zcela jasná, takže jsme chvilku po poledni došli do Brinchangu. Je vidět, že je to turistický bůčkov, všude plno apartmánů a hotelů. Avšak na životní prostředí moc nemyslí, to co teklo v potoce byla stoka nejhoršího kalibru … No chuť na oběd nám to zkazit nemohlo, tak jsme dali celkem dobrou činu na náměstí.

Odpoledne jsme vyrazili okolo kláštera Sam Poh Temple na stezku č.2. Ta sice vede až na horu Gunung Beremban, ale náš první cíl bylo rozcestí se stezkou č.2. Ze začátku se šlo jakž takž dobře, ale pak to začalo: prudké stoupání střídalo klesání, všude plno kořenů, k tomu slušná vlhkost, člověk by neřekl že kilometr dva od civilizace je taková divočina. BJ se v potoce zasral od bahna, páč v domnění pevného povrchu zajel (naštěstí) v sandálech do sračkoviště (ha ha). Kilometr jsme šli 50 minut jaký to byl záhul.

Po „trojce“ už to bylo mnohem lepší, šlo se po takové plošině dobře vyklučenou stezkou, která postupně klesala. Vyšli jsme na opačné straně golfového hřiště a pak už to byla brnkačka podél stotoka (stoka a potok v jednom ha ha). Špacír č. 4 vedl okolo vodopádu Parit Falls (nic moc) přímo do Tanah Rata. Večer jsme zašli do indické restaurace Kumar a pak ještě nákup několika piwsonů na pohodu. V apartmánu chvilka koukání na debiloskop, pro mě to je vzácnost ha ha.

11.den - Neděle 26.1.

Dnes bude zase „přesunovací den“, a to do národního parku Taman Negara. Tam ale zamíříme až později, ráno jedeme na horu Gunung Brinchang (2032 mnm). Cesta tam je vskutku pohodlná – totiž až na vrchol vede asfaltka, takže se vybůčkujeme (ha ha) až k rozhledně. Náročnější to bylo pro auto a řidiče, páč byla dost úzká. Výhledy jsou nádherné, lze vidět plno čajových plantáží, které se táhnou v údolích a na bocích kopců. Tam kde není čaj je zahebledíno, takže je všude plno zeleně. Kousek od rozhledny si dáme malý špacír pralesem po chodníku z prken na hranici států Perak a Pahang.

Míříme zpět na Brinchang a cestou se zastavujeme na jahodové farmě. Těch je tady taky plno a docela kazí (na rozdíl od čajových plantáží) ráz krajiny. Uvnitř je to těžký komercov, vyjma jahod na x způsobů nabízí taky plno předmětů s motivem jahod od triček přes polštáře, tužky, magnety a já nevím co ještě. V Brinchangu opět oběd na náměstí a pak naposledy projedeme Tanah Rata.

Kousek za jezerem Sultan Abu Bakar zamíříme do kopců do BOH tea factory neboli kolbenky na zpracování čaje. Nabízí dokonce mikroprohlídku trvající asi 7 minut zdarma, tak se koukneme do dvou hal, kde je vidět ikonické strojní zařízení na sušení, třídění a balení čaje. Vzhledem ke vstupnému poměr cena / výkon super (ha ha). Zpátky musíme zase úzkou klikatou cestou a tím se definitivně loučíme s kameronskou Vysočinou.

Po silnici C 156 jedeme do Kuala Lipis, asi 170 km. Vnitrozemí Malajsie je docela divočina, husté lesy a pralesy střídají palmové háje na získávání oleje. Projíždíme několik vesnic, vyloženě chudě nevypadají, ale výstavně také ne. V Kuala Lipis nejprve bereme PHM a pak jdeme do chrámu konzumu. Nevíme jak to bude v Kuala Tahan v národním parku, tak se raději zásobíme. Vyjma potravin beru šestku třetinových Tygrů za 30 MYR a k tomu na chuť pár Guinessů za 8 MYR/ks. U kasy se ptám na možnost platit kartou, ale bez úspěchu, naopak to vzbudí rozpaky a pak úsměvy.

V Jerantutu trochu zakufrujeme, protože u řeky si myslíme že jsme na odbočce k NP, ale ta je trochu dál. Konečně kolem 7 večer jsme v Kuala Tanah a ubytujeme se v Rainforest Resort. Mírně dražší, ale kvalitní ubytování se skládá z hlavní budovy s recepcí, otevřenou restaurací a kousek dál dvou podélných přízemních budov s pokoji. Je to fakt pohoda, z jedné strany je vchod a na druhé je venkovní terasa. Večer (vyjma BJ) otestujeme plovoucí restauraci – na řece je přivázán velký prám, kde je žrádelna. Cenově OK, ale trochu bez fantazie. Pak je čas na chlazené piwo a trochu pomalejšího internetu, no v pralese musíme snížit nároky (ha ha).

12.den - Pondělí 27.1.

Národní park Taman Negara (což v překladu znamená „národní park“) má rozlohu 4340 km2 a je to nejstarší a největší malajský NP. Někdy se nazývá též zelené plíce země. Návštěvníkům nabízí plno aktivit, od kratších špacírů po několikadenní treky, plavby po řece, noční výlety atd. My jsme měli na vizitu den a půl, což se nakonec ukázalo tak akorát. V resortu jsme skoro sami, takže snídaně byla „set“ (pro každého velký talíř), nikoliv bufet, ale dobrá a dostatečná. Jen personál byl v převaze (ha ha).

Za 1 MYR jsme se přeplavili na druhý břeh řeky Tembeling a zakoupili lístky na vstup a focení. Bylo to překvapivě levné, 6 MYR na osobu. A pak jsme vstoupili do pralesa – začátek byl velmi pohodlný, laťové chodníky, okolo více méně hustá zeleň a velké dusno. Fakt jako prádelna, obzvlášť když se šlo do kopce. První zajímavost byly visuté chodníky „Canopy walk“ za 5 MYR. Jedná se o soustavu na lanech zavěšených úzkých chodníků ve výšce až 56 metrů. Z důvodu stability se musí chodit po jednom v rozestupech po 10 metrů, na to dohlíží pár dozorců na malé odpočívárně v koruně stromu, kde jeden chodník končí a druhý začíná. Opravdu úchvatný zážitek !

Na Teresek Hill není příliš velké převýšení, ale dusno to znatelně stěžuje. Jak dobře pak chutná piwson skoro na vrcholu ! Tam potkáváme výpravu asi 20 lidí s průvodcem a 2 sympatické Češky mezi nimi. Tak jsme si vzájemně sdělili různé poznatky, holky zítra míří do Kamerunské Vysočiny. Po sestupu pokračujeme proti proudu řeky a stezka se stává chvílemi dost obtížnou, na jednom místě musíme přelézt veliký rozvětvený strom. Původně jsme chtěli jít až na Kuala Trengan, ale pod horou Indah se shodujeme, že to stačí.

Tak si zkusíme něco stopnout na řece pro cestu zpět. A taky se povedlo, kousek nás zmerčili rybáři a za 70 MYR jedeme úzkým člunem zpět do Kuala Tahan. A to byla tedy jízda ! Maník s dredama zkušeně a rychle vedl plavidlo jak po klidném úseku, tak po menších peřejích, motor řval, občas to šplejchlo dovnitř, ale líbilo se nám to. Po pozdním obědě na jiné plovoucí restauraci jdeme o půl čtvrté na odpočinek na pokoj. Se to nezdá, ale dusno nám dalo trochu / docela zabrat, a navíc v lednici na pokoji je co? Studený piwson ha ha !

Večer cestou k přístavišti potkáváme na parkovišti dvojici z Čech v upraveném vojenském autě, kteří jedou po vlastní ose již z Evropy ! Na večeři jdeme do včerejšího podniku, ten nám připadl trochu lepší. Pavel si pak kupuje noční výlet za pozorováním zvěře v lese, ale mají zdržení a vůz (džíp) se moc k pohybu nemá, Nakonec se to povede a vyfasuje VIP místo na střeše kabiny (ha ha). Vyvezli je do palmové plantáže a zde bylo něco (málo) zvěře, takže toho ani nelitujeme.

Třetí část cestopisu

Pátá část cestopisu

Zpět na hlavní stranu