1.den - čtvrtek 16.1.

Při čekání na rychlík z Kutné Hory do Prahy v 11 hodin se dostavil pocit „Déja vu“, neboť dva roky zpět to byl ten samý vlak a to samé letecké spojení, co nás přeneslo až do Jižní Ameriky. Dle očekávání vlak dorazil na pražské hlavni nádraží s mírným náskokem, a tak bylo možno v pohodě stíhat autobusový spoj na letiště ve 12:05. Na nevzhledném nástupišti jsem se setkal s bratrancem, s ostatními účastníky zájezdu (ha ha) jsme se srazili do dvou hodin na letišti Václava Havla.

Protože odlet v 15:50 znamená hodně času, dali jsme i tradiční svačinu v Bille, hlavně předstartovní piwson je důležitý na úspěšný začátek cesty. Sáčkování do stroje Boeing 777-200 společnosti Emirates začalo asi půl hodiny před plánovaným odletem, nastupovali jsme až v závěru, neboť kam se hnát když místa jsou jasné. Měli jsme dvě dvojky vpravo na konci, což má určité výhody – kousek k občerstvení a na záchod, mírná nevýhoda je, že se okolo motá více lidu. Po skoro včasném startu byla vidět část Prahy od severozápadu po jihovýchod a poté začat soumrak.

Co na palubě – střídal jsem výbornou knihu Kolejmoří od China Miélvilla s poslechem hudby a po necelé hodině dostal jako jeden s prvních předem objednané žrádlo. Seefood (mořské potvory) byl spíš Fishfood (rybí jídlo), neb hlavní a výrazný chod byl losos. K tomu pár piwsonů (Heineken), emerickou parodii na pivo Bud Ice jsem odmítl. A tak to docela uteklo, navíc jsme ke konci pokecali v zadní galley s letuškami z Pardubic a se skupinou Čechů, co jela na dovolenou na Filipíny.

2.den - pátek 17.1.

Před Dubají bylo klasické kolečko (opakované) a zařazení do fronty, hustota leteckého provozu je vysoká. Na přestup byly pohodové 3 hodiny, takže po nalezení odletového gatu jsme dali rozchod. Na tomto letišti jsem byl už po třetí (po šesté když to vezmu párově se zpátečním letem) a po každé se mi líbí méně a méně. Na první pohled paráda, ale cítím tam určité falešné tóny … No nic, ve 4:05 pokračujeme dalším strojem společnosti Emirates, a to větším B 777-300 ER do Kula Lumpur. Servis hodnotím o trochu hůře než v předchozím segmentu, ale stále nadstandard. PaC opět vybral dobrá místa – dvojky na konci, tak dostává první bezvýznamnou pochvalu za zájezd (ha ha). Jídlo je tentokrát 2x, a to sváča a snídaně. Já měl opět donesené mezi prvními, páč jsem si objednal cholesterolovou variantu (na otestování, ne že bych to musel).

Přistání v KL 14:45 včas, časový posun oproti ČR +7 hodin. Po přesunu do hlavního terminálu gumokolním vláčkem následovala pasová prohlídka (rychle, efektivně a bez problémů) a pak vyzvednutí zavazadel. První pokus o načepování místní měny (1 malajský ringit /MYR/ = cca 6 Kč) z baňkomatu selhal, neboť zklamal debetní Master Card od FIO baňky. Visa od Komerčky na tom byla lépe, ale nešlo vybrat více než 1000 MYR. Nevadí, pro začátek to stačí.Do centra na stanici KL Sentral jsme jeli vlakem KLIA Ekspres, rychlý a drahý vlak ujede 57 km za 28 minut a stojí 35 MYR (cca 210 Kč).

Hlavní město Kuala Lumpur znamená v překladu blátivý soutok (druhý den jsme se o tom přesvědčili) a má cca 4 miliony obyvatel. Ubytování jsem zajednal dopředu v hotelu originálně zvaném „Sentral“ ve čtvrti Brickfields nedaleko dopravního terminálu. Než jsme tam ale dorazili, dali jsem si kolečko okolo nádraží (ha ha) a pak teprve nabrali správný směr. Čtvrť Brickfields je indická a na první pohled nepříliš vábná, ale časem (tak za půl dne) si člověk zvykl. Místo mělo i své výhody: levný a slušný hotel za cca 450 Kč / os / noc s výtečnou snídaní a stanici monorailu minutu od hotelu. I výhled byl solidní, protože jsme bydleli v 10.poschodí.

Večer po 6 hodině jedeme monorailem na stanici Bukir Nnanas. První dojem z města z vlaku visuté dráhy je poněkud betonový a dopravně zacpaný, bohaté a výstavní čtvrtě a domy převažují, sem tam trochu chudší zástavba …
Cílem večera je věž KL Tower, kde je obzírací plošina ve výšce 276 metrů ! Ale než najdeme správný směr, opět trochu zakufrujeme (ha ha). Co nás dostalo je: a) výše vstupného, 100 MYR byla slušná pálka a b) úřadování s podpisem různých rizik na formuláři před prodejem lístků. Ale nádherný výhled vše vynahradil, otevřená kruhová plošina umožňovala nerušený výhled 360 stupňů dokola na město v soumraku. Postupně se rozsvěcela světla a do toho bylo slabě slyšet muezzina svolávající věřící na modlitbu. Islám je oficiální náboženství státu, ale nějak to (naštěstí) nehrotí.

Nejzajímavější stavba ve městě je dvojice mrakodrapů Petronas Towers, která byla v letech 1998 až 2004 nejvyšší na světě (452 metrů). Z KL Tower byla hezky vidět, ale z boku. Na terase jsme vydrželi asi hodinu, na chvilku ze zastavili v nižším patře – tam to bylo na prd, zasklená okna házela odlesky a byl čas na jídlo. Po opuštění zdviže jsme to vzali pěšmo směr Petronas Towers a po 20 minutách si sedli v jednom z podniků. No, na poprvé jsme si trochu naběhli, cenově senzitivní to moc nebylo: jídlo ještě šlo (okolo 20-25 MYR), ale pití bylo drahý jak svině. Venku teplo, těšil jsem se na vychlazeného piwsona, nakonec se přemáhám a objednávám půllitr točeného Guinesse (byl trochu levnější) za 20 MYR !!! Kluci si dali třetinky asi za 15 MYR a nějaký džusy, ne o moc levnější (merde !).

K jídlu dáváme Tom Yam, velká ostrá polévka s plody moře, já a Štěpán méně pálivé, Pac standard. To jsme ještě netušili do čeho jdeme (ha ha). Po prvním polknutí vypuknul v puse požár, který v různě velké intenzitě trval po celou dobu jídla. Na nějaké pálivé a méně pálivé se ve skutečnosti nehraje, zřejmě jsme dostali plnou várku ha ha. Nejhůř to snášel Štěpán povídajíc něco o McDonalds jako lepší volbě či co. I moje předsevzetí dát si jenom jedno pivo rychle vzalo za své, hasit se muselo !

Poté jsme ještě šli k Petronas Towers a udělali pár snímků nasvícených věží. Pěkné, ale ze zdola to nebylo ono. A pak byl už čas jet na hotel, cestou se nás snažili uklimatizovat ve vlaku jednokolejky. Oni vůbec všude hodně chladí, v dopravních prostředcích, obchodech, sálech atd., v krajním případě jsou schopni mít v místnosti i 18 stupňů, když je venku 30. První den se vydařil, jenom výše útraty byla hodně vysoko, ale to byla naštěstí výjimka.

3.den - sobota 18.1.

Ráno jdeme na snídani bez Štěpána, páč šel sám dříve, aby stihl autobus do Melaky. Udělal si totiž jednodenní výlet do města s prý zajímavou koloniální architekturou - a taky do McD, jak se později přiznal ha ha. Bohatě zásobený snídaňový bufet nás výtečně zasytil a pak jsme to vzali v pohodě severním směrem, nejdřív k indickému chrámu Sri Kandasamy Kovil. Před vstupem se bylo nutné zout a doporučuje se také umytí nohou. Vnější i vnitřní výzdoba byla plná soch a sošek různých indických bohů, v chrámu byla místa na obětiny a pálení tyčinek. Do toho se ozývalo modlení a cinkání, občas to bylo docela hlučné.

Další cesta vedla k nádraží Kuala Lumpur postaveném v roce 1910 a spojujícím prvky východní a evropské architektury (tedy východ převažuje). Dnes je ovšem důležitější dopravní uzel KL Sentral o jeden km jižněji, z nádraží Kuala Lumpur se stala nácestná stanice s horší dostupností na ostatní druhy dopravy. V roce 1995 byla (nejen) pod historickou střechou stanice rozvinuta síť trakčního vedení a zavedena příměstská doprava KTM Komuter. Celkově nádraží v 10 hodin dopoledne působilo dost ospalým dojmem.

Podél řeky Sungai Kelang směřujeme dále na sever. Řeka je dost špinavá, spíš než voda v ní teče hnědá tekutina nevábné konzistence. Však u soutoku Sungai Gombak a Sungai Kelang vidíme víko od kanálu, zpoza kterého mohutně proudí až tryskají splašky do řeky – úplný hovnotron ! Je vidět, že na ochraně životního prostředí musejí v Malajsii ještě hodně zapracovat.

Nás ale čeká kulturní zážitek, a to návštěva Masjid Jamek. Mešita byla otevřena v roce 1909, ale působí mnohem starším dojmem. Prohlídka je zdarma, jen ten kdo není dostatečně zahalen vyfasuje plášť. Sympatický starší pán nás provází a celkem srozumitelně povídá o mešitě a islámu vůbec. Byli jsme i vevnitř a dokonce mohli fotografovat, to je na islámský svatý stánek velmi liberální přístup ! Na rozloučenou jsem dal zápis do knihy návštěv a vzal si nabízenou pitnou vodu. Byl to překvapivě příjemný zážitek.

Úzkou uličkou Lorong Tuanku Abdul Rahman obklopenou mnoha stánky pokračujeme dál a v jednom z mnoha Seven-Eleven kupujeme piwsony. Malý Tiger za 6 MYR už cenově jakž takž ušel (proti té hrůze včera), navíc se udělalo docela teplo, tak je potřeba zavlažovat ha ha. Ale na veřejnosti je pití alkoholu zapovězené, tak to všelijak schováváme, když sedíme na zastávce autobusu na Jalan Sultan Ismail. Monorailem popojedeme na stanici Maharajalela a jdeme na oběd do čínské čtvrti.

Na Jalan Petaling je mnoho stánků se vším možných a kousek bokem nalézáme typ zařízení, který nám vyhovuje asi nejvíc – tzv. food court (žrádelní dvůr). To je seskupení stánků, kde každý vaří určitý druh jídel, takže člověk má velmi pestrý výběr, pití se obvykle nabízí zvlášť z jednoho nápojového kvelbu (je-li food court větší, je jich víc). Ochutnáváme různé druhy kuchyně, od korejské přes čínskou po místní, jedna spíš menší porce vyjde na 4-6 MYR, na zasycení to chce spíš dvě. I piwson není strašně drahý, 0. 66 litrů za 14 MYR (ale furt proti ČR tak trojnásobek). Obsluha je velmi příjemná, na objednané jídlo nemusíme čekat, ale donese jej na náš stůl, i když je trochu dál.

S plným břuchem jdeme s BJ na relax na hotel, Pac ještě míří do vsi. Po důkladném odpočinku je čas na večeři (ha ha). Chvilku jsme čekali na Štěpána, ale ani na SMS se neozývá, tak jdeme ve třech do jednoho indického podniku na Jalan Stesen Sentral 3. Docela nás to zklamalo, poměrně malé porce za vyšší ceny, do kraba co jsem si objednal jsem se těžko dostával, protože byl opatlaný nějakou zelenou pastou a prokluzoval při louskání. Pak sedneme na monorail a jedeme do čtvrti Bukit Bintang. S BJ dáváme vejpůl durian, jehož smradlavý plod (dužina) má být pochoutka. Vyloženě špatné to nebylo, ale něco spešl také ne, chuťově to bylo jako … puding se špetkou rumu a ovocným ocasem ? A možná trochu pěny na holení navrch (ha ha) ? Opravdu těžko popsatelné.

V ulici Jalan Alor je plno solidně vypadajících restauraček, ale to si necháme až na zítra. Večer po soumraku je venku akorár, tak korzujeme okolo Jalan Nagassari, kde jsou ulice plné barů. A protože je potřeba zavlažovat, otestujeme točené v jednom z podniků, půllitr Tigera byl asi za 16 MYR. No, za tu cenu jedno stačilo. BJ se jde ještě projít, já to beru s PaCem na hotel, páč už je 11 hodin.

Druhá část cestopisu

Zpět na hlavní stranu