3.den - pondělí 9.1.

Ráno velmi mile překvapila snídaně - vajíčka, několik druhů sýrů a salámů, plno známého i neznámého ovoce, různé pečivo slané i sladké. Na jihoamerické poměry určitě nadstandart, podobně bohatou snídani jsme dostali jen v chilském Punta Arenas, jinak to bylo pouze pár sladkých rohlíčků/krojsantů, káva a někdy džus. První bod dnešního programu byl vrchol zvaný Pao de Açúcar neboli Cukrová Homole nacházející se severovýchodně od našeho bydliště. Mysleli jsme si, že tam dorazíme chůzí východním směrem po Copacabaně, ale myslet znamená velké hnědé vědět (ha ha), neb jsme pod kopcem zvaným Morro do Leme (kormidelní vrch) skončili. Museli jsme tak jít zhruba kilometr zpět a po Avenidě Praca Isabel směřovat k silničnímu tunelu Eng. Marques Porto. Všude možně jsme četli, jak je průchod tunelama nebezpečný, takže jsme původně plánovali jeho překonání taxálem. Když jsme ale dorazili k portálu, viděli jsme plno místních lidí procházet 300 metrů dlouhým tunelem po chodníku na jeho pravém kraji bez zjevných obav. Bez jakékoliv úhony jsme se tedy dostali na druhou stranu a po avenidách zvaných Venceslau Bras a Pasteur okolo 11h přišli k dolní stanici lanovky na Cukrovou Homoli.
Zpáteční jízdenka na vrch vysoký bez pár metrů 400 m.n.m. vyšla na drahých 53 BRL (600 Kč). Lanovka má dvě časti s mezistanicemi vzdálenými cca 400 metrů na vrcholku Morro da Urca. Zde jsme se chvilku zdrželi, vyjma obchodního centra města byl výtečný výhled na "městské" letiště Santos Dumont. Alberto Santos-Dumont (1873-1932) byl významný letecký průkopník a konstruktér. Výhled z Pao de Açúcar byl ještě lepší, nicméně hora Corcovado (710 m.n. m. ) se sochou Krista byla v mracích. Tu jsme měli původně v plánu na odpoledne, takže jsme doufali ve vyčasení. Po příjezdu zpět na dolní stanici dumáme co dál, nakonec jdeme autobusem 107 do centra, kde si chceme dát oběd. Zhruba o půl druhé jsme odjeli linkou 107 (tarif 2,7 BRL vybíral průvodčí u otočného turniketu) a to byla tedy jízda ! Řidič jel systémem brzda-plyn, vůz nadskakoval jak nadmutá koza, vskutku hodnotný zážitek !
Oběd jsme si dali v jednom bufetu na Rua da Assembleia, kde si člověn nabral na talíř co chtěl a co se vešlo za souhrnou cenu 8 BRL. I třetinkový piwson vyšel na přijatelný peníz (3 BRL), tak jsem hned do sebe vylil dva (ha ha). Po obědě v bufetu jsme šli asi 15 minut za budovu Petrobras, kde je dolní stanice jediné tramvajové linky ve městě. Historická tramvaj vede do čtvrtě St. Tereza, ale ouha - z důvodu opravy kolejí se nejezdí. Projdeme si ještě historickou část města okolo divadla a národní knihovny a dumáme, co dál ... Viditelnost se snad trochu zlepšila, tak bereme taxála a za 16 BRL jedeme na dolní stanici zubačky na Corcovado, kde se zaptáme jak to vypadá nahoře. Sympatičtí zaměstanci na férovku řeknou, že vrchol je v mracích a nestojí za to tam jezdit, ale zítra má být lépe a nechť dorazíme nejlépe dopoledne. OK, po ulicích Cosme Velho a Rua das Laranjeiras jdeme na stanici metra Largo do Machado, abychom vyzkoušeli další dopravní prostředek. Za 3,1 BRL jsme se svezli 3 stanice celkem čistým a rychlým vlakem na lince 1 a v 18 hodin vystoupili na stanici Cardeal Arcoverde 2 bloky od hotelu.
Po malém odpočinku, který díky výtečnému připojení wi-fi utekl velmi rychle vyrážíme ve 20h na večerní šmajd do ulic v této oblasti. Na Rua Barata Ribeiro nedaleko hotelu vybíráme jednu z lidově vypadajících restaurací na večeři. Lokál je otevřený do ulice a část stolů a židlí je na chodníku. Já si dávám za asi 10 BRL smaženou rybu s hranolkama, rejží a fazolemi (zajímavá kombinace), kluci to samé ale s pečeným kuřetem. Na vodu z kokosového ořechu jsem vzhledem k zítřejšímu odletu do Foz do Iguaçu neměl odvahu (ha ha), tak jsem se spokojil s obligátním piwsonem. Po jídle jdeme na Avenida Atlantica západním směrem a tam se za chvilku odpojuji, neb se přihlasila únava z dlouhého dne. Projdu se ještě chvilku opačným směrem a ve 22:20 jsem na hotelu. Kluci došli až na Ipenamu, no mě takové noční šmajdání městem až tolik nebere.