20.den - čtvrtek 26.1.

Poslední den před večerním odletem jsme využili různě - BJ a PK šli do ZOO, já s PaCem nejprve na náměstí k prezidentskému paláci Casa Rosada. Uprostřed se tyčí Pirámide de Majo s datem 25.5.1810. V tento den byla ustanovena nezávislá vláda v Buenos Aires - první krok k nezávislosti, která byla vyhlášena 9. července 1816. Před palácem byla výstava velkoformátových fotografií ze života prezidentky Cristina Fernández de Kirchner, většinou se jednalo o snímky z různých oficiálních jednání. Obešli jsme okolí a metrem linky A odjeli směr Once. Nejprve jela novější souprava ze 70. let, ale my si počkali na starší jednotku z 20. let minulého století. Linka A je známá právě provozem starých vozů vyrobených v letech 1913-1919 v belgických Brugách pro provoz jako tramvaje i metro, přičemž v roce 1927 byli upraveny pro metro v BAires. Jízda tak starým dopravním prostředkem byla zajímavá a dřevěný interiér s kulatýma svítilnama to jen umocňoval.
Na nádraží Once jsme omrkli stanici vlaků (šotouši se nezapřou) a pak šli na oběd. Naposledy byla servírována pariláda, podnik to byl takový lidovější, takže i ceny nižší. Okolí stanice Once je plné malých krámků hlavně s hadrama, je tady trochu bordýlek, ale zase velmi živo. Po jídle jsme se rozdělili, Pace chytla nákupní horečka (ha ha) a já se jel podívat na ledoborec Irizar. Ten se měl nacházet v Dársena Norte nedaleko Retira, nicméně v současné době je v opravě a tak jsem viděl kulový. Okoukl jsem okolí, kde bylo plno nevyužívaných kolejí a šel navštívit terminál lodí do Uruguaie - abych věděl pro příště. Odpoledne jsem strávil šmajdem podél vody směr jih po ulici Adolfo Davila, trochu relaxem v parku del Correo a pomalu se vracel k hotelu. Na závěr jsem si dal ještě dva "šestkové" piwsony v jednom baru na Corrientes a hodinu jen tak pozoroval ruch na ulici.
Vzhledem k odletu ve 21:30 jsme si předem zabookovali taxík za solidních 90 pesos na 18 hodinu. Chvilku před šestou se všichni setkáváme a BJ oznamuje, že mu někdo vyhulil mobil z batohu ... Nepříjemné, ale to se může stát klidně i u nás. Cesta na moderní letiště Ezeiza trvala půl hodiny, řidič docela dobře hovořil anglicky a tak jsme si celkem hezky pokecali. Viděli jsme i několik chudinských čtvrtí, vysvětlil, že v nich jsou hlavně přistěhovalci ze zemí jako je Paraguay ci Bolívie a dále různé kriminální živli napojené na narkomafii. Na letišti jsem si uložil boty do zavazadla a vzal pantofle jako na doma - let bude dlouhý, tak aby bylo pohodlí ha ha. Ještě jsem nakoupil pár blbin za zbylá pesa a láhev pisca navrch. Prodavačka mě ujišťovala, že při tranzitu v Dubaji nebudu mít problémy, tak uvidíme. Odlet byl o půl hodiny opožděn a při vzledy bylo hezky vidět osvětlené město. Tak adios !