Kliknutím na název kapitoly se též dostanete do fotogalerie.
1.část - Cesta letadlem a první den v Santiagu de Chile (úterý a středa 24. a 25.2.)
Zpáteční letenka Berlin - Madrid - Santiago de Chile se
společností Iberia stála velmi slušných 21
600 Kč. Odlet z Berlína byl v úterý v 19:30, k
cestě do německého hlavního města jsme využili vlak EC
378 "Carl Maria Von Weber" s odjezdem z Kolína v 9:43, Berlin
Hbf příj. 15:18. V Berlíně máme 2 hodiny času, než
odjedem autobusem na letiště Tegel, tak se jdeme podívat
k Říšskému sněmu a Brandenburské
bráně. V letadlech jsme strávili téměř 16 hodin,
první část do Madridu trvala necelé 3 hodiny a ta
druhá do Santiaga hodnotných 13 hodin.
Závěrečné 2 hodiny jsme letěli nad Andami a poté
sestupovali do hlavního města Chile, výhledy byly vskutku
nádherné !
Po příletu v 9:35 (-5h oproti našemu času) jsme jeli
autobusem do centra ke stanici metra Los Heroes a dále jsme
pokračovali podzemní dráhou do stanice Baquedano.
Nedaleko jsem již dopředu zabookoval ubytování (jako
jediné z dovolené) v Hostal Amazonas na Plaza Italia.
Dvojlůžkový pokoj s koupelnou vyšel na
slušných 40 Euro/noc, vůbec než hostel mi to
přípomínalo ubytování typu Bed and
Breakfast. Po malém odpočinku jsme šli do centra, omrkli
Plaza de Armas a okolí a pokračovali na oběd do průvodcem
doporučené restaurace (Žaponské ha ha). Následoval
menší výšlap na Cerro San Cristobal, což je
asi 700 metrů vysoký kopec severně od historického centra
s hezkým výhledem na město a blízké hory.
Dolů jsme jeli pozemní lanovkou a den zakončili nedaleko
dolní stanice ve čtvrti Bella Vista ve venkovní hospůdce
u dvou litrových piv pro každého za přijatelných
55 Kč / litr v přepočtu. To se pak spalo ! A jaký byl dojem z
prvního dne ? Veskrze pozitovní - město působilo
upraveným dojmem, skoro až evropsky, jenom provoz na
ulicích byl živelnější. Plaza de Armas a
okolí mělo zajímavou koloniální
atmosféru díky barokním kostelům a palácům.
Lidé, se kterými jsme se dostali do styku byli v pohodě a
otevřenější k hovoru než je tomu obvyklé v Evropě.
2.část - Druhý den v Santiagu (čtvrtek 26.2.)
Ráno jsme po celkem vydatné snídani šli
západním směrem po "Alamedě" k vršku Santa Lucia.
Na něm je nádherný park a několik
rádobyantických staveb, ale než jsme šli na omrk
tak po mně u vchodu hlídkující policistka chtěl
zapsat jméno do knihy návštěv. Moc to smysl
nedávalo, páč z parku jsme odešli opačným
směrem. Z vrcholu asi 70 metrů nad okolím byl docela
hezký výhled a chvíli nás
doprovázela dvojice toula vých psů. Těch je mimochodem v
Chile obecně hodně, nepůsobí ale příliš zbědovaně.
Další cesta vedla na severozápad k budově
bývalého nádraží Mapocho, která dnes
slouží jako kulturní centrum. Uvnitř v hale byl
nádherný klid silně kontrastující s
provozem na ulicích okolo. Z této stanice
vyjížděly vlaky do přístavního města Valparaiso; i
přes poměrně nevýhodné vedení tratě oklikou okolo
hor oproti přímé dálnici jezdilo i v únoru
1986 na této trase cca 8 párů vlaků osobní
přepravy. 17.2. došlo k velkému železničnímu
neštěstí u Queronque (část Limache), při
srážce dvou elektrických jednotek AES zahynulo 58
lidí a 510 bylo zraněno. Záznam z nehody je
zde.
Udává se, že toto neštěstí bylo
jedním z hlavních důvodů ukončení osobní
dopravy do Valparaisa. Poměrně krátký
příměstský úsek Limache - Viňa del Mar -
Valparaiso převzala společnost Merval, což je "dcera"
státních drah EFE. V letech 1991-2 se na
krátké období obnovila doprava Santiago -
Valparaiso, ale nikoliv na nádraží Mapocho, nýbrž
tunelem "Matucana" a posléze úvratí na Estacion
Central neboli Alamedu. Asi to moc úspěšné nebylo,
neboť Merval jezdil na Alamedu necelé dva roky a
definitivní konec. Dnes slouží úsek Santiago -
Limache pouze nákladní dopravě; pohled na americké
diesely pod konzolemi trakčního vedení (ovšem bez
trolejového vedení) působí poněkud
melancholickým dojmem.
Ale nechme toho, je tady nedaleké Mercado Central a pará
dní oběd ! Já jsem si dal čerstvé mořské plody v
polévce zvané Paila marina, BJ měl cosi též mořské
ho co údajně působí jako afrodiziakum, číšní
ci z toho měli docela srandu ha ha. Po obědě jsme jeli metrem na Estacion
Central, abychom přesně věděli odkud zítra pojedeme vlakem na
jih. A pak následoval hodnotný šotozážitek, a to
návštěva 10 minut chůze vzdále ného
železničního musea v parku Quinta. Tomu jsme věnovali asi 3/4 hodiny a
po občerstvení u vchodu sklenicí ovoce a kukuřice zalité
nálevem jsme se vrátili do centra, tentokrát pěšmo
přes Barrio Brasil. Tato čtvrť působila trochu omšelým dojmem,
ale bylo vidět i dost renovovaných domů, evidentně se dostá
vá do lepších časů. Ve středu města jsme si prohlé
dli zvenčí prezidentský palác Moneda a poslechli
trochu hudby na Plaza de Armas. Večer jsme se vrátili na pokoj, BJ
chtěl jít ještě do Bella Visty na pivo, ale mě nějak loupalo v
bojleru (dnes jsem si skoro jist že z oběda) - naštěstí z toho
nic nebylo, ale i tak jsem si dal raději odpočinek na lůžku a věnoval se četbě
depresivní
knížky Cesta od Cormaca McCarthyho.
3.část - Cesta na jih, Temuco a Puerto Montt (pátek a sobota 27. a 28.2.)
Tak a je tady pátek a čas vyrazit na jih. Po snídani
dobalíme a jedeme metrem na Estacion Central, což je
výchozí stanice pro vlaky do Chillanu. V době
naší návštěvy jelo do tohoto města 7
párů dálkových vlaků pod značkou TerraSur,
které urazí vzdálenost 399 km za
slušné 4 hodiny a 30 minut průměrnou rychlostí 87
km/h. Jízdenka stála 10 500 pesos (1000 pesos = 36 Kč,
čili cca 396 Kč) pro každého a v 9:15 se nalodíme do 3
vozové elektrické jednotky UTS 444 s odjezdem v 9:30.
Trať Santiago – Chillan – Temuco je elektrizovaná a
první část do San Fernanda (138 km) je dvoukolejná
– vyjma vlaků Terrasur je zde hustá
příměstská doprava vlaky „Metrotren“.
Náš vlak jede opravdu svižně, maximální
rychlost odhaduji na 130 - 140 km/h. V polovině
vzdálenosti si skočím do Cafererie pro pivko (25 Kč v
přepočtu za třetinku v pixle) a pak si společně s BJ ještě jedno
necháváme donést přímo na místo
sezení ha ha. Jinak na palubě byla hezká přezaměstnanost
– na cca 100 ks substrátu bylo 4 ks personálu. Do
Chillanu jsme dojeli v 13:53 s náskokem 7 minut a poté se
přesunuli na nedaleké autobusové nádraží,
odkud jsme odjeli ve 14:30 do Temuca. Tam vlaky osobní přepravy
bohužel aktuálně (v době dovolené i v srpnu 09 kdy
píšu tyto řádky) nejezdí, vyjma
zhoršení parametrů tratě za to může i
obtížná finanční situace EFE. Přitom ještě
v roce 2007 ještě jezdily dva páry vlaků (denní a
noční) Santiago – Temuco sestavené z
rekonstruovaných vozů španělské výroby.
Škoda …
Cesta autobusem se společností Turbus
trvala 4 hodiny, vůz byl celkem pohodlný, ale čím
blíže k cíli tím více jsem se těšit
na dojezd, páč mi v autobusech chybí cosi jako
„osobní“ prostor a možnost se prošmajdnout.
Cestou po panamerické dálnici jsem si všiml u
krajnice stojících malých domečků s křížky
a jmény obětí silničních nehod. Autobusové
nádraží v Temucu je na kraji města, do centra jsme dojeli
„kolektivem“. Město působilo oproti upravenému
Santiagu docela živelným dojmem, domy až na
nejbližší okolí náměstí byly trochu
unavené a ulicím vládl silný provoz. Dle
chytré knihy (= průvodce Rough Guides) jsme hledali
ubytování v hotelu Don Eduardo, ale náhodou jsme
narazili na hotel Bayern, tak jsme vzali za vděk jím. 60 dolarů
za noc je na místní poměry trochu více, ale měli
jsme hezký pokoj s příslušenstvím a
ráno opulentní bufetovou snídani ha ha. Po
zabydlení jsme v 8h vecěr vyrazili „do vsi“,
zašli na večeři na Churrasko (grilovaná flaxa) a den
zakončili litrovým pivem v hospodě nedaleko hotelu. Byl to
docela pajzl, osazenstvo na nás koukalo poněkud pochybně, tak
jsme po jednom kousku raději zaplatili a šli spát.
V sobotu po opulentní snídani jdeme do centra a
sháníme „kolektivo“ na autobusové
nádraží. To se nám i přes dotazy 3 lidem
nedaří (každý nás posílal jinam ha ha), tak
bereme za 2000 pesos taxála. V 11:00 odjíždíme se
společností Cruz del Sur do města Puerto Montt, kam trvá
cesta 6 hodin. Autobus jede většinou po dálnici, občas
zajede do města ležící nedaleko panamerikany, jenom
zajížďka do Valdivie je poněkud z ruky (cca 30 km). Bohužel
čím více na jih, tím více deště a do
cíle jsme přijeli za vydatného deště. Posečkali
jsme než přejde největší slejvák a díky
chytré knize nacházíme ubytování v
Hostal Pacífico 5 minut chůze od autobusáku.
Přijatelný 2-lůžkový pokoj sice s mizerným
výhledem, ale zato s příslušenstvím
nás vyšel na 22 000 pesos (cca 790 Kč) i se
snídaní. Počásí bylo furt nic moc, ale
přesto jdeme na kratší omrk města a cestou si dali
obědovečeři v „La Navy“. Trochu spartánsky
zařízená restaurace nabízí
široký výběr jídel „co moře
dá“ za bezkonkurenční ceny,
vynikající Paila marina vyšla na 2000 pesos a za
dalších 1000 byla „cerveza de litro“. Po
zaplnění bojleru jsme se šli projít k moři a na
krytém molu nás místní mládež
pozvala na pivo. Docela jsme si užili zábavy při
lámané anglicko – španělské
konverzaci. Zítra máme v plánu výlet na
ostrov Castro, ale počasí za mnoho nestojí, tak je dost
možné že s toho sejde.
4.část - Valdivia (neděle 1.3.)
Deštivé počasí pokračuje, tak jsme zabalili a
vyrazili severním směrem doufaje že třeba okolo Osorna bude
znatelně lépe. Cesta autobusem společnosti Turbus s odjezdem v
10:15 trvala necelé 2 hodiny, nicméně v Osornu bylo to
samé hnusčasí, tak po 3 hodině pokračujeme ve 13:00
tentokrát s firmou JAC do Valdivie. Ve tři hodiny odpoledne jsme
v cíli a dumáme co dál, zda pokračovat do Puconu
nebo se zde ubytovat a vynajít informace o počasí,
páč i zde je to takové všelijaké.
Rozhodování nám usnadňuje solidně
vypadající pán nabízející
ubytování i s odvozem z autobusového
nádraží za 16 000 pesos (576 Kč). Tak to bereme s
tím že se aspoň podíváme po tomto městě, kde se
kdysi usadilo plno německých osadníků. Naše
ubytování je nevelká místnost
obložená dřevem, ale příslušenství je hned
vedle vchodu a ve společenské místnosti je
hlemýždí internet ha ha. Tam jsem zjistil že dnes je
hnusně na celém jihu ale zítra má být
hlavně okolo Puconu lépe, tak v pondělí hurá tam.
Odpoledne jdeme na autobusák zjistit odjezdy spojů a pak
pokračujeme do centra na nábřeží řeky Calle Calle. To
vlastně není ani řeka jako spíš mořská
zátoka a díky tomu se na kamenném
nábřeží rozvaluje plno lvounů (sea lions). Vidět
takové obludy na vlastní oči na pár metrů je
opravdu zážitek ! Občas se najde v davu
okounějících odvážlivec co popojde metr dva k nim,
ale lvouni jej za podivného chrochtání vyženou
zpět ha ha. Pak si zajdem na jídlo do restaurace „El Mesin
del Mar“ a na nákup do chrámu konzumu – tam
jsme nakoupili vše mimo pečiva, páč je na váhu,
nikoliv na kusy a u pokladny bylo jako nezpůsobilé
odbavení vyřazeno ha ha. Navečír se jdeme podívat
na druhou stranu města na most nazvaný stejně jako řeka Calle
Calle a tam si dáme rozchod, já pokračuji podívat
se na nádraží. To se nachází půl kilometru
jihovýchodním směrem a je v dost zbědovaném stavu.
Osobní doprava byla ukončena dle mého odhadu v polovině
90.let a budova od té doby chátrá, zarostlé
kolejiště je plné odstavených šrotoidů. I
okolí působí poněkud unaveně a poté, co mne
sleduje pár týpků dávám raději
zpátečku. Večer před spaním ještě využiju low
speed internet (ha ha).
5.část - Pucon a národní park Huerquehue (pondělí a úterý 2. a 3.3.)
Ráno jsme něco pojedli z vlastních zásob a v 9:30
jedeme s JAC do Puconu, kam dorazíme ve 12:20. Dumáme kde
se ubytovat, opět díky chytré knize
nacházíme hezký pokoj za 20 000 pesos (720 Kč) v
podniku stylu B&B zvaném "La Tetera", který se
nachází 2 bloky od hlavní třídy. Odpoledne
se jdeme projít po městě a dorazíme i k k jezeru
Villarica, od kterého je hezky vidět funkční sopka
stejného jména s vrcholem (2847 mnm) v oblacích.
Na tuto horu se pořádají skupinové
špacíry a ve městě jsme na ně viděli dost
upoutávek, no mně se tam vzhledem k mohutné
sněhové čapce až tolik nechce, tak aktivitu v této věci
nechávám BJ-ovi, který se k tomu ale moc
nemá ha ha. K večeru jdeme menší okruh (7 km)
severozápadním směrem a cestou potkáváme 2
psy, které BJ krmí. Málem jsem zapomněl: jeho
náklonost k psům se projevila tak, že ve Valdivii zakoupil pytel
krmení a vybrané šťastlivce jím
obdarovával (hezké že ?). Cestou jsme potkali
zajímavý pár - Američana s thajskou manželkou ,
ptali se nás kam dojdou a trochu jsme se zakecali. K večeři
jdeme do stejkovny a dáváme si lomo medium. Majitel La
Tetery se ptá co máme zítra v plánu a
doporučuje nám výlet do národního parku
Huerquehue. Já jsem pro a BJ časem také, tak
počítáme s tím, že zítra v 8:30 pojedeme
kolektivem k bráně NP.
V úterý nám připraví snídani o 20
minut dříve (v 7:40), abychom bez chvatu stihli mikrobus v 8:30.
V Puconu jsou 4 autobusová nádraží, ale
naštěstí na dohled od sebe, tak v pohodě
nalézáme to potřebné a zakupujeme
zpáteční zvýhodněné jízdenky do NP
Huerquehue. Potkáváme opět americký pár,
jedou s námi do NP. Cesta trvá 50 minut, zpočátku
vede po asfalové silnici, ale v polovině se z ní stane
prašná polňačka a čím blíže k cíli
tím hůře ha ha. Na bráně u jezera Tilquilco jsme
zaplatili vlezné 4000 pesos (144 Kč, na místní
poměry trochu dost) a u mapy přemýšlíme kam se
vydat, do 17:00 kdy je odvoz zpět času hodně. Nabízí se
dvě možnosti - spíš údolím k 3 jezerům
(Toro, Chico a Verde) nebo na vrchol San Sebastian (1920 mnm). BJ je
spíš pro kopec, já mám spíš
názor neutrální, tak jdeme tady hore. První
hodina špacíru vede do pěkného krpálu a
chvílemi je to jako v džungli, takovou hustotu porostu jsem
dlouho neviděl. Pak příjdeme na náhorní
plošinu Quinchol, kde si dáme pauzu a věnujeme se
obzírání a focení okolí.
Všude kolem jsou vidět araukaniové stromy a celé
scenérii vévodí bílý kužel
vyhaslé sopky Lanin (3747 mnm). Postupujeme dále,
zpočátku po náhorní plošině, ale pak se z
cesty stane pěšina s čím dál větším
stoupáním a postup se výrazně zpomalil. Shodujeme
se, že až na San Sebastian to asi nevyjde, na pohodové
zdolání nám chybí zhruba hodina času,
škoda. Ale i tak to stálo za to, ve výšcce
okolo 1700 mnm končíme a při odpočinku vidíme kužely
sopek Lanin, Quetrupillan a Villarica. Na zpáteční cestě
si obejdeme ještě Quinchol circuit a za pohodového
sestupu jsme v 16:20 dole. Ušli jsme asi 16 km s
převýšením 870 metrů; dole u brány si
říkám jaká je škoda že zde není
občerstvovací stánek, do odjezdu by jedno či dvě piwka
jenom zasyčely ha ha. Po návratu plným mikrobusem do
Puconu (stáli jsme) hodíme věci na pokoj a jdeme na
večeři. Tentokrát nás zaujme přímo na
hlavní třídě upoutávka na pitcher, což je 2
litrový džbánek plný točeného piva za 4000
pesos (144 Kč), jídlo je pak vedlejší ha ha. No
já si dávám výbornou rybu s "puré"
(bramborová kaše), BJ taky něco co plavalo ve vodě.
Potřetí a naposled se setkáváme s američany,
pán se ptá jak nám chutná, dobře a
díky. Na pokoji ještě nad chytrou knihou dumáme co
zítra, rozhodujeme se pro NP Las Nalcas Malalcahuelo. Večer při
usínání se mi promítají
obrázky z dnešního špacíru,
paráda !
6.část - Výstup na sopku Lonquimay (středa a čtvrtek 4. a 5.3.)
I když je městečko Malalcahuello vzdálené vzdušně
110 km, cesta zabere 6 hodin, jelikož silniční spojení
vzhledem k hornatému terénu vede oklikou. Cesta autobusem
je na tom ještě o trochu hůře, musí se jet přes Temuco a
Curacautín. V 10:20 jsme odjeli s JAC midibusem do Temuca, kam
dorážíme po 2, 5 hodinách. Vůz byl na odjezdu z
Villarici pěkně natřískanej, ale my máme místa na
sezení již z Puconu. Při příjezdu do Temuca se
průvodčího lámaně ptám, odkud jezdí spoje
do Curacautínu - dozvídám se že kolektiva
vychází z "městského" autobusového
nádraží a že nám zastaví poblíž.
Před 13h jsme na místě; nejedná se ani tak o
autobusové nádraží jako o o stanoviště
jednotlivých společností podél ulice. Okolí
působí oproti upravenému Puconu dost zanedbaně,
chvíli bezúspěšné pátráme
odkud to sakra jezdí, až náhodou na křižovatce
narazíme na mikro do Cuiracautínu, které
stojí na červenou. Nástup a výstup mimo
zastávky je i u dálkových spojů běžná věc,
natož u mikrobusů. Tato část cesty zabrala 1, 5 hodiny a po půl
hodině čekání pokračujeme s "Buses Erbus" do
Malalcahuella. Kužel sopky Lonquimay čnící nad
okolí je čím dál větší,
působí opravdu monstrózně. Cesou autobusem si
všímám násepů a zářezů okolo, zde
musela vést trať ! Doma zjišťuji, že se jedná o
tzv. Transandino Sur. Tato trať měla být hlavní
spojnicí oblasti Temuca a Concepcionu s Argentinou, ale byla
bohužel postavena pouze na hranice a jako taková
spíš živořila, v roce 1982 byla zrušena
osobní doprava a v roce 1993 nákladní. V 16:20
vystupujeme 3 km před městečkem, protože nám chytrá kniha
radí se zde ubytovat v Hostalu Suizandina, který vedou
manželé původem ze Švýcarska. Ti jsou ale pryč a
tak nám místní hospodyně nabízí
ubytování buď v hlavní budově nebo ve
většíchatě, kde jsou 4 ložnice in-suite. Bereme chatu,
vypadá lépe. Ubytování nás
vyšlo trochu dráž, páč bereme polopenzi,
jiná možnost jídla než v městečku Malalcahuello
není, jedna noc tak vyšla na 32 000 (1152 Kč) , no
vzhledem k poloze v NP a servisu to bylo přijetelné. Odpoledne
trávíme odpočinkem na louce za chajdou, čtu si a
popíjím litrové pivko. Podaří se mi i
vyfotit jakého si hada, syčel na mě festově ha ha. V knize jsme
se dozvěděli, že nedaleká sopka Lonquimay (2865 mnm)
patří mezi nejsnáze dostupné v Chile a já
jsem tedy pro. BJ chvilku váhá, ale nakonec nám
majitel zařizuje na zítra odvoz na půl osmou ráno.
Dostáváme ještě pár rad co a jak a po
večeři jdeme trochu dřív spát.
Budíček jsme měli v 6:40, no moc se mi z postele nechtělo, ale
co se dá dělat, špacír volá ! Za 5 minut
půl osmé jdeme do hlavní budovy, kde si bereme
místo snídaně hodnotný balíčel (voda, 2
velké sendviče, jablko a tyčinka) a zdravíme se s řidičem
auta, který nás doveze na úpatí sopky do
výšky 1750 mnm. Cesta trvá 3/4 hodiny za poněkud
vyšši cenu 15 000 pesos (540 Kč), ale jiná možnost
dopravy není. Začátek výšlapu je u
informační cedule, kde se s řidičem lámaně
domlouváme na zpáteční dopravě - bude
náš čekat v 16h a pokud to zvládneme dříve,
máme jít zpět a vyzvedne nás na cestě.
Počasí je nádherné, ale je docela chladno, že se
uživí i lehká bunda. Okolí sopky je tuze
pusté a vypadá to trochu jako na měsíci, stejně
tak mi to připomíná střední část Islandu,
který jsem navštívil v létě 2003.
První polovina výstupu je celkem v pohodě, nejdřív
se jde skoro po rovině (dokonce se chvíli klesá) a
poté do mírného kopce, lávové pole
je ale ztuhlé a jde se po něm dobře. Cestou
nacházím hůl a později jsem si liboval, že jsem si ji vzal
! Ovšem po hodině a půl chůze je svah prudší a
cesta se stane namáhavou, boty se boří do strusky a ta se
nádavkem sype dolů ! To je ale pešek, občas na tři kroky
nahoru je jeden dolů ! Nejhorší úsek byl asi ve
2/3 vzdálenosti, kde se šlo po poměrně strmé
hraně, že by případný pád mohl mít
nedozírné následky. Tam jsem dokonce na
chvíli uvažoval, zda toho nenechat, ale po zdolání
tohoto úseku byl další postup snažší
- byť stále po strmém, ale pevném terénu.
Výšlap také znepříjemnňovaly prudké
poryvy větru (na ně nás upozorňovali i v La Suizandině), takže
člověk se musel zastavit a počkat než přejde, no naštěstí
moc dlouho netrvaly. Po 3 hodinách jsme konečně zdolali
převýšení 1100 metrů a v 11:30 jsme nahoře !
Zajímavé informace a fotky z erupce jsou
zde.
Kráter je zahalen v oblacích, které se ale občas
protrhají a nabízí se tak zajímavý
pohled na prohlubeň plnou sněhu a ledu ! Připadá mi to jako z
nějakého sci-fi filmu ... Po nezbytném focení se
ještě trochu projdem okolo hrany a zahájíme sestup
dolů, vyfoukaní jsme už dost (ha ha) a navíc tmavý
povrch sopky polhcuje sluneční záření a
začíná být nepříjemné teplo. Po 2
hodinách jsme na úpatí u dolní stanice
lyžařského vleku (v zimě zde funguje sjezdovka, teď je
vše zabedněné) a protože do 16h máme plno času,
tak po odpočinku jdeme po cestě směrem k Malalcahuellu. Za celou dobu
jsme potkali jedniného člověka (!), když jsme sestupovali dolů.
Lehce po 15h jsme u chaty strážců parku a už se nám v tom
vedru moc nechce jít dál, tak čekáme na odvoz zde.
Moc dlouho to ale netrvá, v 15:30 se šťastně (pro
nás ha ha) shledáváme a jedeme zpět. Vzhledem k
dobrému času se chci projet podél zrušené
tratě směrem na Argentinskou hranici (BJ zájem neměl a ani se mu
nedivím ha ha), tak v 16:30 nastoupím do autobusu do
městečka Lonquimay. Trasa železnice je v okolním terénu
dobře znatelná a snažím se pořídit pár
fotek, no osazenstvo autobusu na mě kouká dost podivně ha ha.
Hlavní hřeb je průjezd tunelem "Las Raices", což je
bývalý železniční tunel sloužící
nyní silniční přepravě. Vzhledem k šířce je
logicky jednosměrný a provoz je regulovaný semafory.
Průjezd tunelem 4530 metrů dlouhým je fakt zážitek, řidič
jede docela fofrem a stěny tunelu jsou chvílemi tu na
jedné straně, tu na druhé tak 30 čísel od oken
autobusu ! Půl hodiny času v Lonquimayi využiju na nákup
pití a v 18 hodin jedu zpět s Bio Bio busem. Po návratu
jdeme na večeři, jako včera byla opět velmi dobrá, salát
a těstoviny a na úspěch dnešního dne si
dáváme každý "cerveza de litro".
7.část - Cesta na sever, Los Andes a "Transandino" (pátek a sobota dopoledne 6. a 7.3.)
Přestože je La Suizandina vyhlášená mj.
výbornou bufetovou snídaní, i dnes ji bohužel
nestíháme, neboť odjíždíme již v 8h
autobusem společnosti Bio Bio do Victorie. Dnes nás čeká
dlouhý přesun na sever, chceme dojet do Santiaga nebo do Los
Andes; opět jsme dostali alespoň balíček na cestu, muchas
gracias ! Ve Victorii máme do odjezdu Tur Busu v 10:00 do Los
Angeles půl hodiny času, tak rychle mkrnu "do vsi", ale nic
zajímacího okolo autobusáku není. A pak již
frčíme po panamerikaně na sever a po dvou hodinách
přestupujeme v Los Angeles do Chillanu, kam přijíždíme ve
13:50. Zde následuje zrychlený přesun na nedaleké
nádraží, jelikož ve 14:00 odjíždí Terra Sur
do Santiaga, přičemž jízdenky kupuji 3 minuty před odjezdem !
Jinak pro zajímavost autobus ze kterého jsme vystoupili
jel též do Santiaga, ale přestupem na vlak šetříme
hodinu a půl (!) , nemluvě o pohodlí - nějak jsem byl už
"přeautobusovanej" a na rychlou a pohodlnou jízdu vlakem jsem se
opravdu těšil ! Cesta opět uběhla velmi rychle, přičemž jsem se
samosebou zastavil i v cafeterii na tři třetinky v plechu ha ha.
Díky jistému navatování jsme přijeli na
Alamedu s náskokem 13 minut, čili jsme jeli 4 hodiny a 17 minut
s průměrnou rychlostí 93, 1 km/h. Pro porovnání
třeba u nás EC Praha Holešovice - Brno má
průměrnou rychlost 93,3 km/h. Tak a díky dobrému času se
rozhodujeme ještě pro pokračování do Los Andes,
kde plánujeme dva noclehy. Pro přesun na autobusové
nádraží Los Heroes využíváme taxál,
který vozí železničbí zákazníky
údajně za lepší cenu. Jenže cesta je díky
hustému provozu dost pomalá a v polovině trochu lituju,
že jsme nejeli metrem. Opět čekáme zhruba půl hodiny a v 19:00
nastupujeme do spoje společnosti Ahumada. Ve 20:15 jsme dorazili do Los
Andes a zde mám díky chytré knize 2 tipy na
ubytování. S menšími problémy se
dostáváme na náměstí, kde má
být hotel Plaza - ten najdeme, ale vchod je z druhé
strany bloku a nějak nám uniká, safra. Při
obcházení narazíme na ulici Manuel Rodriguez, kde
má být druhá možnost. A skutečně, za 5 minut jsme
u vchodu do soukromého ubytování typu pension -
okolo krytého atria je několik pokojů. Za trochu
spartánštější pokoj platíme 16 000
pesos (576 Kč) za první noc, chceme pobýt dvé
noci, ale více hotovosti už není, zítra
musíme rozmočit Eura nebo podojit baňkomat ha ha. Večer se jdeme
ještě podívat do centra, okolo náměstí to
docela žije, všude je dost lidí.
Po dvou dřívějších vstáváních
si dneska trochu přispíme, v 8 hodin dostáváme
jednoduchou snídani a jdeme do centra shánět
směnárnu. To se za chvíli podaří a maje
desítky tisíc pesos tak můžeme vyrazit do hor. Původně
jsme chtěli jet až do Portila nedaleko Argentinské hranice, ale
tam není žádná veřejná doprava, tak bereme
za vděk taxálem jezdícím za pevné ceny do
Rio Blanca. Již pár kilometrů za Los Andes cesta stoupá
podél řeky Aconcagua do hor a po pravé straně je vidět
"Transandino" - železniční trať, která zajišťovala
v elektrické trakci mezinárodní spojení na
ose Valparaiso - Mendoza. Bohužel dnes funguje jenom úsek
dlouhý zhruba 35 km Los Andes - Rio Blanco
sloužící priomárně pro přepravu železné
rudy. Osobní doprava v celé trati byla zrušena již
v roce 1978 a nákladní přežila vyjma
zmíněného úseku pouze o 4 roky déle. Jako
hlavní důvod se uvádí krutá zima roku 1982,
která poškodila železnici na několika místech a
vzhledem ke klesajícím objemům přeprav již nebyla
opravena. Asi ve 2/3 jízdy vidíme ložený vlak jedoucí tak
20-kilometrovou rychlostí dolů do Los Andes, tak nám
řidič zastavuje a pořizuji pár fotek. Při výstupu mu pak
za to dám menší dýško, jinak zde
totiž není zvykem nechávat v taxálu tuzéra.
O půl desáté vystupujeme u několika domků a jednoho
obchodu, což je podle taxikáře "centrum" Rio Blanca. Hm,
překná díra ... Jdeme se podívat do bočního
údolí směr Saladillo, ale nic moc
zajímavého zde snad vyjma kolejí není, tak
v 10.30 náhodou chytáme jeden z mála autobusů zpět
do Los Andes.
8.část - Valparaiso a poslední den v Santiagu (sobota odpoledne a neděle 7. a 8.3.)
Odpoledne jedeme se společností Pullman Bus do Valparaisa.
Trochu jsem neodhadl dobu jízdy, čekal jsem že když odjedeme ve
12:15 tak lehce po druhé budeme ve Valpu, ale cesta trvala dvě a
půl hodiny, takže jsme přijeli až v 14:45. Do odjezdu zpět v 18:30 moc
času nemáme, tak si projdeme alespoň část centra,
která je známá mj. výtahy zvanými
Ascensores. Nejprve jsme šli směrem k moři, ale mnoho
zajímavého tam nebylo, tak další cesta
vedla do čtvrti Cerro Bellavista. Použili jsme zdviž zvanou "Espiritu
Santo" - po zaplacení 180 pesos jsme byli vpuštěni do
archaicky vypadající kabiny, které se po
chvíli za mohutného lomozu a skřípaní
rozjela prudce vzhůru. Vskutku zajímavý zážitek !
V restauraci nahoře hned vedle horní stanice jsme si dali
pozdní oběd. Využili jsme zvýhodněné menu
zahrnující aperitiv, předrkm, hlavní jídlo
(měl jsem rybu s bramborem) a lahvinku 0,375 l vína za 4500
pesos (162 Kč). Z oken byl hezký výhled do okolí,
na moři bylo vidět i několik plavidel chilské armády.
Poněkud unavení jídlem i vínem (ha ha) jsme
pokračovali po Cerro Bellavista; zajímavé byly domky
pastelových barev stojící v leckdy strmých
ulicích. No schodišti dolů okolo zdviže Florida jsme
chvilku obzírali provoz tohoto dopravního prostředku.
Před 18 hodinou přicházíme na "Plaza Bernardo O'Higgins",
kde je zajímavý antikvariátní trh. Chvilku
se přehrabuji v knihách a pohledech, ale nic
zajímacího jsem nenašel. Jinak to na
náměstí dost žilo, lavičky byli plné lidí a
třeba nedaleho trhu bylo asi 10 stolků pro karetní hry. V 18:15
jsme zpět na autobusovém nádraží, jakýsi
dytrych hrající cosi na kytaru doufá, že mu
pár drobáky přispějeme, ale my máme rozpočtovou
krizi ha ha. Celkem únavná jízda do Los Andes, kam
dorážíme za tmy trvala dokonce o 10 minut déle
(2:40), páč ve Vině del Mar byla zácpa. Jinak pro
zajímavost ještě v roce 1987 jezdily i vlaky
osobní přepravy Los Andes - Valparaiso, které to
zvládli za 2 hodiny a 40 minut. Nyní je tato trať stejně
jako spojení Valpo - Santiago (viz 2. část; úsek
Valparaiso - Llay Llay byl společný) deelektrizovaná a
využita nákladní dopravou dieselovými
lokomotivami. Večer v Los Andes ještě skočíme na jedno
litrové pivko a malou pozdní večeři a hybaj na kutě.
Tak a je tady poslední den dovolené ! Ráno jsme
srovnali účet za druhou noc a v 10:30 odjeli busem firmy Ahumada
do Santiaga. Po příjezdu na Los Heroes jsme se ubytovali v
hostelu Che Lagarto hned naproti. To jsme si ale naběhli !
Chytrá kniha psala o překném moderním hostelu,
skutečnost byla znatelně horší - na
nepříliš čistém pokoji byla pouze palanda,
pochybný malý stolek a toť vše ! Cena byla jen o
trochu nižší než při prvním
ubytování v Santiagu (Amazonas House), jednoznačně to
bylo nejhorší bydlení z celé
dovolené. Raději jsme šli brzy pryč s tím, že se
vrátíme pozdě večer. Na oběd jsme zašli opět do
Mercado Central, tentokrát ale do jiného podniku. Měli
jsme vynikající rybí polévku a jako
hlavní chod byla směs morškých potvor, hlavně
krevet v jakési omáčce. S plným bojlerem jsme se
dovalili na Plaza de Armas a na lavičce relaxovali a pozorovali
šrumec kolem. Na chvilku se vedle nás posadil
starší velmi slušně vypadající
pán a vysvětloval jakési politické
záležitosti v Chile a jak to všechno vlastně je, docela
zajímavé. Příjemnou atmosféru kazila
jakási polohysterická kazatelka, které
chvílemi vyloženě řvala do mikrofonu. Po slehnutí oběda,
ktery měl zítra ještě dohru (ha ha) jsem obešli
ulice okolo náměstí a nasávali
páteční atmosféru - lidé se všelijak
bavili, na několika místech se třeba tancovalo s tím, že
se mohl zůčatnit kdokoliv. Pozdě odpoledne jsme se rozešli s
tím, že se sejdeme v 17h na Plaza de Armas. Jel jsem metrem na
Estacion Central, chtěl jsem ještě jednou vidět tuto
nádhernou stavbu a nasát atmosféru okolí; v
nedaleké hospůdce jsem se posadil na dvě pivka a sledoval ruch
ulice. Chvilku před pátou hodinou odpolední se
shledávám s bratrancem a jdeme pomalu do parku Forestal.
Ten je plný lidí, přičemž mnoho z nich nabízelo
všelijaké věci k prodeji, něco jako bleší
trh. Pozemní lanovka nás vyváží na vrch San
Cristobal, kde pozorujeme západ slunce. Soumrak nad městem a
postupné rozsvícení světel působí až trochu
kýčovitě, ale atmosféra
odcházejícího dne a vlastně končící
dovolené je nádherná. Po 21. hodině jedeme
jedním z posledních "funikulárů" zpět dolů,
začíná mě ale trochu loupat v bojleru. No i přes to si
sedneme ve čtrvti Bella Vista na posledního pitchera v Chile.
Pro návrat na nevlídný hostel jsem navrhoval
rychlejší cestu metrem, ale BJ chce jít
pěšmo, tak se rozdělujeme a po hodině, kdy už dávno
ležím v posteli se shledáváme. Od břuchu mi
není zrovna nejlíp, ale docela brzo usínám
i přes to, že vedle bydlí 4 ožralé hovada
dělající neskutečný rámus ! Pokud se
dostanete náhodou do Santiaga, Che Lagartu se vyhněte obloukem !
V den odletu (pondělí 9.3.) toho už moc zajímavého
nebylo, mezi zlatý hřeb asi patří to, že jsme se
ráno oba hezky posrali ha ha. Hold včerejší
mořské plody si trochu zazlobili, tak jsme si zopakovali 2x
komůrku a sprchu, což by na normálním
ubytování bylo v pohodě, ale ne v kůče zvané Che
Lagarto. Záchodů a sprch je tam totiž málo a navíc
společné pro obě pohlaví, to se jen tak nevidí.
Nicméně problém byl vyřešen, pro jistotu jsem si
vzal jeden protisrací prášek od bratrance a pak
jsme vyrazili na poslední hodinku do města. Hlavní
účel bylo najít stanoviště splečnosti
Centropuerto, která provozuje autobus na letiště, ale
místo toho jsme narazili na Tur Bus, tak jsme jeli s nimi. U
paláce Moneda jsme ještě shlédli slavnostní
přehlídku a v 11 hodin odjeli na letiště. Po
rychlém odbavení následovala malá svačinka
za poslední pesa, ve 13:40 začalo sáčkování
do letadla a ve 14:05 jsme odlétli domů, opět přes Madrid a
vlakem z Berlína. Adios amigos !