13.-15.den
Pátek 18.10.
Dost bylo Las Vegas, jedeme dál. Ráno město vypadá fádně a přichcíple, jakoby veškerá noční sláva odletěla
neznámo kam. Po I 15 míříme na jihozápad, okolí je pěkný sušákov. Ve městečku Prim, kde je velký zábavní
park doplníme palivo a pak přejedeme z Nevady do Kalifornie. Mezistátní dálnice vede po okraji Mojave
National Preserve a všude je plno vysokých kaktusů. Jižně od Bakeru jedeme jakoby proti monstrózní hoře Cave
a pak se připojí trať Union Pacific, kde zrovna projíždí dlouhý vlak s uhláky.
Za městem Barstow, kde je významný silniční a železniční uzel zahneme na západ po CA 58. V Hinkley odbočíme,
abychom si dali trochu pauzu a rozhýbali se a zrovna pomalu projíždí nákladní vlak BNSF s 6 lokomotivami
vepředu a 2 vzadu, no to byla délka ! Slunce praží jak o život, tady se dostat mimo civilizaci musí být
pěkný riziko. Za Boronem jedeme po severní staně Edwardsovy letecké základny, ale není skoro nic vidět. V
městě Mojave je letecké a vesmírné zkušební centru, na co upozorňuje postarší proudové letadlo jako památník
/ ukazatel. Na sever od města se chvilku zastavíme a vidíme plno odstavených civilních letadel, které
evidentně již nikam nepoletí, takový letecký hřbitov.
Z Mojave jedeme na západ do Tehachapi, kde se na chvilku stavujeme. Kluci si potřebují vyfotit školní
autobus a pak točíme / fotíme rozjezd kontejnerového vlaku BNSF se 4 stroji na začátku. Úchvatný šotozážitek
ha ha. Po vedlejší cestě „Woodford – Tehechapi Road“ jede asi 10 km za město na hlavní hřeb dne, a to
železniční smyčky Tehachapi loops. Hlavní trať Union Pacific, kde mají právo jezdit i vlaky BNSF překonává
výšku 23 metrů pomocí spirálového oblouku s průměrem 370 metrů, stoupání je 22 promile. Postavena bylo v
letech 1875 – 1876.
Odpoledne tak strávíme dvě pohodové hodiny sledováním provozu, přičemž vše byly vlaky BNSF, Union Pacific
žádný ! Viděli jsem celkem 5 vlaků za sebou, sotva projel jeden dlouhý vlak s několika lokomotivami, už
zhora od Tehachapi sjížděl další spoj. Dovolím si tvrdit, že i pro nešotouše je to zajímavá podívaná. Pak
již sjedeme do Bakersfieldu, kde jsme zamluvili levnější hotel / motel Vagabond Inn nedaleko centra na jih.
Původně jsme měli v plánu Roadway Inn, ale tam nám rezervaci zrušili kvůli nějaké neshodě s platební kartou.
Neva, Vagabund je docela OK s příjemnou mladou paní recepční, která nám poradí s restaurací na večer.
Chceme totiž do echt americké stejkárny, takže míříme k Hungry Hunter Steakhouse. V plánu je jít pěšky –
takže vyrazíme přes nedaleké centrum po Chester Avenue, kde je (normálního) lidu pomálu. V okolí autobusáku
jsou podivné existence, no toto hezky začíná. Pak odbočíme vlevo na 23 ulici mezi rodinné domy, no a na
místě, kde se spojuje s 24 ulicí voláme Uber, protože silnice je rozkopaná a okolí je divné.
Při vstupu do restauračky je pult s uvaděčkou s dotazem zda máme rezervaci – nee, takže nám doporučuje dát
si něco k pití u baru a že za 20 minut pro nás obsluha přijde. OK, jedna slušná IPA a jde se na to. Saloon
je plný, takže se čekání nedivíme, servírka se nám přestaví a po celou dobu se chová velmi vlídně – jasně,
je potřeba myslet na dýško ha ha. Dámáme si stejky, lidovka to není (30$ + aditiva), ale chuť je skvělá a
atmosféra výborná. Kluci si ještě po jídle dávají dezert, to bych už nedal, takže ještě jeden piwson a je
hotovo. Platím kartou a necháváme asi 12% tuzéra v keši, slečna je spokojená. Uber do hotelu a dobrou
stejkovou noc !
Sobota 19.10.
Poslední celý den v USA využijeme na návštěvu národního parku Sequoia asi 160 km severně od Bakersfieldu. Ve
Vagabundu jsme měli nejhorší snídani za celou dobu – jen kafe a vafli se sirupem, jinak nebylo v nabídce nic
! Nečekali jsem lukulské hody, ovšem toto byla silná podmíra ! No nic, po CA 99 jedeme placatou krajinou do
Tulare, všude jsou ovocné sady olbřímích velikostí. Z Tulare pokračujeme přes Exeter na okresku CA 198 a
začínáme stoupat do hor. Jezero Kaweah podjedeme z jihu a přes roztahaná turistická městečka Three Rivers a
Hammond dojedeme k bráně národního parku.
Od brány na parkoviště u první zajímavosti Moro Rock je to „jenom“ 28 km, ale překonáme výškový rozdíl 1500
metrů do výšky 2040 mnm ! Silnice je plná zákrut a serpentin, takže jedeme celkem pomalu, také okolo jsou
tabule s upozorněním na divou zvěř. A pak vidíme první sekvoje ! Nejprve menší a následovně skutečné giganty,
takže poprvé stavíme a jdeme se podívat blíže. Moro Rock (2050 mnm) je žulový skalní útvar kopulovitého
tvaru, na jehož vrchol vede 500 metrů dlouhá dobře zajištěná cesta. Výhled do údolí řeky Middle Fork –
Kaweah je famózní, na východě je vidět hlavní hřeben Sierra Nevady s vrcholy přes 4000 mnm. Snadný přístup
znamená že je tam celkem dost lidu, ale neva, pivsona si otevřu, bo pitný režim je třeba dodržovat ha ha.
Poté jdeme nedaleký malý okruh mezi velikány a obdivujeme jejich proporce. U paty jednoho stromu se
postavíme vedle sebe jako měřítko a v pohodě se vejdeme. Některé stromy jsou dole ohořele, pozůstatek to
lesních požárů, které přežijou bez velkých škod. Pak jedeme na východ skrze minitunel vykotlaný ve spadlém
stromu, je to dost známý obrázek. A taky podle toho to vypadá, je tam dost lidu a fotí / filmují průjezd
vozidel, takže se musí chvilku čekat.
Zaparkujeme na konečné u Crescent Meadow a jdeme menší špacír po Bobcat Point Trail (něco jako stezka na
rysí vyhlídku). Výhled je trochu slabší, ale vidíme Moro Rock z druhé strany a vůbec je to na pohodu. Ono je
to i počasím, které se fakt povedlo, slunce přelomu léta a podzimu svítí tak akorát. Ještě se podíváme na
Crescent Meadow, což je podmáčená louka, kde bývá večer vidět zvěř a jedeme zpět na křižovatku u muzea. Pak
se dáme na sever a za chvilku necháme auto na záchytném parkovišti a jdeme se podívat na generála Shermana.
Tedy jenom já s Michalem, zbytek výpravy chytla nějaká lenora ha ha. Není to daleko, pouhý kilometr a určitě
to stojí za to. Generál Sherman je největší sekvojovec obrovský podle objemu, stáří se odhaduje na 2300 až
2700 let a výška je 84 metrů. Okolo je plno dalších velikánů jen o něco menších rozměrů, je to prostě
úchvatné.
No nic, je potřeba jet dál, bo čas letí a rádi bychom se dostali do nížiny ještě za světla. Rozhodujeme se,
že si projedeme okruh přes King Canoyn NP. Okolí vyhlídkové silnice je stále pěkné, jen to není taková bomba
jako průjezd mezi sekvojemi, takže po pár vyhlídkách dojedeme na hlavní křižovatku u Grant Groove a sjíždíme
dolu po CA 245. Silnice je samá zatáčka a těch 50 km, než jsme dojeli na rovné úseku nad Woodlake bylo
docela náročných. Ke konci jsem už trochu cejtil nevolnost, a nebyl jsem určitě sám, takže Tomík na 5 minut
zastavil, abych si zachoval tvář haha.
V Exeteru stavíme u pumpy a kromě PHM kupujeme pivsony na večer. Jeden si hned bokem otevřu, protože z těch
zatáček jsem trochu rozhozený a hned je mi lépe. Již za tmy jedeme po CA 65 do Bakersfieldu, kde se na kraji
zastavíme pro bagety s sebou v Subway. Jako dobrý, ale než křížový výslech u pultu by bylo dobré mít i
možnost si objednávku v klidu rozmyslet a naťukat někde na displeji. Na pokoji u Honzy a Michala provedeme
zhodnocení dne, je to trochu melancholické, že už se blíží konec výletu.
Neděle 20.10.
Odpoledne nám to v 17:20 letí, takže hlavní program dne je včas a bezpečně dojet do Los Angeles, nedaleko
letiště odevzdat vypůjčený vůz a připravit se na odlet. Mizernou snídani na hotelu vynecháme a o několik
bloků dále se stavíme v 24th Street Cafe, typickém podniku na echt emerickou snídani. Je to sice trochu
retro, ale jídlo je dobré a mají skoro plno. Pak jedeme na jih a napojíme se na I 5. Ta vzápětí začne
solidně stoupat, neboť je potřeba překonat Tejon pas ve výšce 1263 mnm, přičemž Bakersfield má 120 mnm.
Okolo dálnice jsou vysoké holé kopce v ranní mlze.
Za vrcholem se oblačnost protrhá a pomalu sjíždíme dolu. Celkem fádní okolí naruší Pyramidové jezero, což
je přehrada se skálou tvaru pyramidy uprostřed. Okolí I 5 začíná být více osídlené, známka blížící se mega
aglomerace. Projíždíme stále plynule velká předměstí San Fernando, Burbank, Glendale a rozhodujeme se
podívat ke Griffitově observatoři. Celkem bez problémů dorazíme na Western Canyon Road a bereme parkování na
hodinu. Mírně svižně se podíváme na střechu stavby sloužící jako vyhlídka, je vidět celá mohutná aglomerace
a v kopcích slavný nápis Holywood.
Pak se rozhodneme ještě projet přes Holywood do Santa Monica ležící u moře. Pomalu jedeme přes Holywood
Boulevard, což je známá ulice s hvězdami filmových a hudebních celebrit. Zaparkovat se zde přímo nedá, takže
zastavíme na pár vteřin pro udělání několika fotek. Všude je plno lidu, je vidět že místo táhne. Široká a
dlouhá třída Santa Monica Boulevard vede přes Beverly Hills a je to tam fakt velký bůčkov. Velké domy s
upraveným okolím evidentně patří mezi vyšší ligu, jak z toho přiblblého seriálu z 90.let ha ha.
Santa Monica – chceme se podívat na molo na pláži, ale zase problém s parkováním, tak auto foukneme mezi
činžáky, snad to nebude nikdo řešit. Stejně jdeme jenom na omrk, bo čas se krátí. Pacifik působí nekonečným
dojmem, okolí pláže patří mezi opět zazobanou lokaci. Poslední přejezd do půjčovny je po komunikacích I 10 a
I 105, mnohaproudé autostrády působí až depresivně, provoz je naštěstí plynulý. Stejně tak bylo svižné
odevzdání auta v Alamu nedaleko letiště, dobře navigují kam zajet, zaměstnanec letmo zkontroluje vůz a
můžeme jít na autobusový pendl.
Při odbavení nás zaujalo, že nefungovaly pásy na zavazadla, takže je odnášeli statní nosiči, snad se s
bagáží opět v Německu shledáme ha ha. Bezpečnostní prohlídka opět poněkud voser, protože se bylo nutné zout
a dát obuv do kaslíku. Ty se používají i na osobní předměty, fakt hygiena na úrovni :-( Michal zapomněl
vyndat notebook, takže způsobil malý bezpečnostní incident, ale nic vážného ha ha. Původně jsem chtěl pozvat
kamarády do saloonku, kde mám 4 vlezy za rok zdarma k platební kartě, bohužel se nachází v jiném terminálu a
bylo by nutné jít opět přes prohlídku. Tak to necháme být a jdeme do jednoho baru na pár piv typu IPA za 10$,
abychom se připravili na odlet ha ha.
Odlet se kupodivu asi o půl hodiny opozdil, z historie jsme zjistili, že za poslední měsíce byl téměř vždy
včas a přílet do Mnichova s náskokem, což je důležité, abychom stihli vlak do Prahy. Jinak k cestě už toho
není moc co napsat, po večeři jsme dali pár piv a šťopiček, Honzík si trochu zazlobil a zopakoval některá
německá slovíčka z České Sody ha ha. Já jsem v půlce Zelené Míle usnul a probudil se až za Islandem. Pak
byla neděle, přistání se zpožděním a Uberem jsme na poslední chvíli stihli vlak ve Freisingu, protože nás
zdržoval traktor s vlečkou. Poněkud trpělivá jízda do Prahy byla bez problému a v pondělí večer jsme dojeli
šťastně domů.
Závěrečné zhodnocení
Stručně řečeno, výlet se velmi povedl. Předně musím ocenit kamarády, se kterými jsem cestoval, protože
trasa výletu byla výsledkem všeobecné shody. Nikdy nenastala nějaká výrazná nakyslost, což je jen a pouze
dobře. Pokud neměl někdo zájem o prohlídku určité zajímavosti, vždy byla možnost alternativního programu a
následnému sdílení zážitků. Řidiči prokázali velmi dobré schopnosti ukočírovat tak velký vůz jako je GMC
Acadia po trasách stovek mil za den. Velmi kladně hodnotím cestování vlakem, které bylo při včasném koupení
jízdenek cenově přístupné, velmi pohodlné a kupodivu slušného dodržování jízdního řádu. Jasně, cesta
Amtrakem byla tak trochu cílem. Ubytování bylo většinou na slušné úrovni, jenom snídaně byly slabší, zřejmě
to tak mají obecně nastavené v těchto cenových relacích. Chutnalo nám „americké“ pivo, a to nemyslím hlavní
značky jako Bud nebo Corona, ale produkci firmy Sierra Nevada a dalších menších pivovarů. Z měst se nám
líbilo San Francisco, které naplnilo očekávání. Ovšem ještě lepší byla příroda, a to průjezd horami Sierra
Nevada či Rocky Mountains, okolí města Page, Grand Canyon, národní parky Zion a Sequioia. Takže třeba někdy
v budoucnu uděláme repete do jiné části země ?